Deska nazvaná The Beatles at the Hollywood Bowl má v diskografii kapely zvláštní postavení. Záznam vznikl při koncertu v kalifornském amfiteátru v srpnu 1964 a na dalších dvou vystoupeních skoro přesně o rok později. Nicméně na vydání si museli fanoušci počkat až do roku 1977. Důvod byl prostý, v polovině 60. let si technici s pořízeným materiálem jednoduše nedovedli poradit. Dokonce i zvukový mág Phil Spector začátkem 70. let pohořel.
Až konkurenční boj, kdy menší label chystal k vydání dávnou mononahrávku Beatles ještě z jejich hamburského období, přiměl americké vydavatelství Capitol, aby se vlastní nahrávkou opět vážně zabývalo. Originální pásky dostal do rukou producent Beatles George Martin a přes všechny obtíže, kdy musel například přehřívající se zastaralý magnetofon chladit vzduchem z vysavače, vytvořil jakž takž použitelný „živák“, po němž fanoušci roky toužili.
Jenže rok 1977 je z pohledu hudebních technologií dávnověkem a album bylo přes třicet let nedostupné. Pochopitelně nefigurovalo v katalogu řadových desek, které se na cédéčkách dočkaly citlivého zpracování v roce 2009, a hollywoodský živák chyběl i v jakékoliv oficiální digitální distribuci. Až doteď.
Producent Giles Martin, syn legendy, jež se podílela na většině nahrávek Beatles, dostal od Capitolu znovuobjevené pásky vyšší kvality, než byly ty uschované v archivu v Londýně. Mohl tedy pracovat s původním zdrojem za použití současných technologií.
Martin si odkaz Beatles vzal za svůj a má s opracováním starých nahrávek bohaté zkušenosti. Pomáhal s remixy pro představení Cirque du Soleil a sám měl na starosti hudbu k videohře The Beatles: Rock Band, kde bylo potřeba oddělit nahrané stopy jednotlivých nástrojů.
Díky novým technickým možnostem zachránil Giles Martin i dosud z větší části nepoužitelnou nahrávku prvního z koncertů z roku 1965. Některé zdroje tvrdí, že na původním albu z roku 1977 se vinou smíchání dvou koncertů jdoucích rok po sobě nacházejí zmatené pasáže, jako když Beatles postupně ohlašují písně A Hard Day’s Night a Help! a u obou tvrdí, že jde o jejich nejnovější nahrávku. To je na novém vydání vyřešené. Přibyly navíc čtyři bonusy, například píseň I Want To Hold Your Hand z roku 1964 či Baby’s In Black z pozdějšího koncertu.
Obal desky Live at the Hollywood Bowl
S vědomím toho, jak silný byl na koncertech Beatles řev, je výsledná hudba překvapivě čistá a dynamická. Ze stejného důvodu se říká, že kapela, která v kapacitě svých vystoupení předběhla dobu a hlavně technické možnosti tehdejších aparatur, se neslyšela, a proto hrála mizerně. V letech 1964–65 to prostě nebyla pravda, drobné chybky lze tolerovat.
Chystaný dokument Rona Howarda slibuje divákům, že je vtáhne přímo do dění na koncertech Beatles. Tahle živá deska je zdařilou a slibnou ochutnávkou.
