S pouhými třemi nástroji hráli Bauhaus svůj typický postpunkový temný rock, prokládaný psychedelickými hudebními výlety a působivým elektronickým dubem. Nad tím vším se linul působivý zpěv Petera Murphyho, bowieovsky stylizovaného performera s několika kostýmními převleky. V hitu She’s In The Parties předvedl Murphy střídmé sólo na pianolu; Ash, chvílemi skrytý v koutě pódia, nejednou vypaloval svá stylová sóla za pomoci houslového smyčce. Ke slovu se dostala i řízná kytara akustická. Ne všechny písně Bauhaus snesou po patnácti letech přísné měřítko nadčasové kvality - ale vždy, když se podobná myšlenka začala vkrádat do mysli posluchačů, muzikanti včas a s obdivuhodnou vervou zařadili hit, který takový dojem popřel. Také pódiové efekty posilovaly zvláštní atmosféru souznící s blížícím se Halloweenem. V jedné chvíli se nad potemnělé jeviště spustily žárovky a rozsvěcovaly se podle toho, jak se pod nimi zpěvák pohyboval. Nově zařazená barevná světla dotvářela atmosféru písní: chameleon Murphy se proměňoval tu v ptáka, tu v androgynního tanečníka či vypravěče z dávných časů. Po krátké přestávce vyplněné potleskem a výkřiky pak přišlo finále. Bowieho píseň písní Ziggy Stardust i následující Passenger Iggyho Popa doplnily diváky nadšeně přijímanou bauhausovskou zprávu o rockové tvorbě počátku osmdesátých let. A nakonec opus magnum. Na pódiu jen trojramenný svícen a opakovaná slova: Bela Lugosi’s Dead. Píseň, která v roce 1979 založila slávu skupiny Bauhaus, se stala vrcholem rozpomínání na staré časy. Když se pak ke stěnám, zdem a prostorům Ashovy kytary přidaly tóny a hluky Murphyho nevelkého, ale o to slyšitelnějšího nástroje thereminu, čas přestal existovat. Bauhaus vstali z mrtvých. Co bude dál?
26. října 1998
