Básnířka v černém saku a kalhotách, s mírně ošuntělými černými botami a ponožkami, s černou "tragickou ofinou" padající do očí. Bledá, zdá se vyčerpaná, člověk by ji považoval spíše za osmdesátiletou rockerku.
Jak vzpomínáte na doby, kdy jste psali společně s vaším životním partnerem Ernstem Jandlem?
Pracovali jsme společně jen čtyři roky vždycky v létě, napsali jsme společně čtyři rozhlasové hry, to bylo od roku 1964 do roku 1968, myslím...
Velmi se mi líbila idea fiktivního společného dětství, na níž je postavena jedna z těchto rozhlasových her.
Ano, to byla moje představa, že jsme se už jako děti společně procházeli po Schwarzenbergu nebo v Belvederu...
... to se dokonce mohlo stát.
Mohlo. Ale Ernst Jandl to pokaždé popíral, říkal: "Kdybychom se potkali, tak bychom se přece bývali poznali."
Společnou tvorbou jste s Jandlem přispěli ke vzniku takzvané nové rozhlasové hry. Nakolik to byla pouze záležitost konkrétní doby?
Trvalo to čtyři prázdninové měsíce, byli jsme oba učitelé. A pak to bylo pryč. Rozhlasové hry jsem pak psala sama. A ta nejnovější hra bude uvedena letos v prosinci.
Proč už jste společně netvořili?
Každý z nás musel pokaždé přestat tam, kde právě byl, to, na čem zrovna pracoval, nechat ležet. A také jsou to vlastně více rozhlasové hry Ernsta Jandla, mnohem víc toho v nich vlastně bylo od něj.
Vaše texty jsou dialogické, vícehlasé. Například při četbě Rekviem za Ernsta Jandla nebo knihy A zatřásla jsem miláčkem čtenář vnímá několik lidí: vaši matku či Ernsta Jandla, se kterými už jako s mrtvými vedete v textu rozhovor...
V podstatě je to tak, že se ve svých textech snažím zachytit celý svět, k tomu samozřejmě patří i mrtví lidé, ale i živí, zvířata, především však příroda, duševní život i tlachání. Prostě všechno, co patří k životu, když člověk existuje a kráčí světem s otevřenýma očima. Nedokážu říct, jestli jsou to dialogy.
Přišlo mi, jako by bylo možné žít vztahy s dávno mrtvými znovu v textu. Jako by bylo možné to, co člověk v životě nestihl, v textu napravit nebo prožít lépe. Je to tak?
Člověk v životě dělá vždycky všechno špatně. Všimne si toho, teprve když je hodně starý, pak ví, když se ohlédne zpátky, že skutečně všechno jsem dělal špatně.
A lze to tedy psaním napravit?
Nevím, zda vůbec jde o to, věci napravit. Vždycky jde výhradně o řeč. Člověk chce samozřejmě sám sobě porozumět a hledá nějaký obsah, a to je naprosto špatně, to je slepá ulička, člověk nesmí hledat obsah. Jde jedině o řeč.
Přesto z vašich textů cítím velmi silně osobní zkušenost, autenticitu.
Čím déle člověk žije, tím větší má přehled o svém životě, o tom, co prožil. A já mám prostě tu potřebu, že to musím všechno zapsat.
Z autobiografických Jandlových textů je znát, že psaní zabíralo tolik místa ve vašem životě, že i vaše rozhovory se týkaly skoro výhradně tvorby.
Život jako materiál. Ano. Všechno je materiál, všechno.
