Emil Juliš se narodil v Praze, ale jeho krajem se stal sever Čech. Debutoval až ve svých pětačtyřiceti letech. Do roku 1969 vychrlil ještě čtyři tituly a na další dvě desetiletí upadl v nemilost. Uznání se mu dostalo až v první polovině 90. let, kdy opět živelně publikoval, obdržel Cenu Jaroslava Seiferta a následně i Státní cenu za literaturu.
Julišův debut Progresivní nepohoda (1965) provokoval tradicionalisty svým tíhnutím k experimentu a experimentální tvůrce svojí ochotou hovořit jazykem tradice.
Počátkem 70. let se Julišovy texty experimentu vzdalují. Ožívají neopakovatelnými soukromými dobrodružstvími, jež se dějí na pomezí vědy a filozofie: tu autor medituje o básních samých, tu zaklíná a vzývá živly, a to zejména klíčový oheň ("Ohni, ty jsi princip"); tu dumá o člověku, krajině, vesmíru.
Jeho sugestivní řádky se nicméně stále rodí na pozadí přesně vymezeného místa a doby, v níž "černě zarámované je i nanebevzetí". A tento temný, "uhelný" motiv se plně rozeznívá v letech osmdesátých. Básně z toho času jako by přicházely z krajin iracionality, napájejí se z pramenů divošství a mýtu – a jako protipól si vybírají konkrétní body v dějinách 20. století.
Na přelomu 80. a 90. let vycházejí Julišovi tři knížky: Blížíme se ohni, Gordická hlava a Hra o smysl – sedmdesátiletý autor se v nich navrací k výchozí tvůrčí nahodilosti, jeho texty jiskří novou neposednou energií. Básně se mění v podobenství, opětovně se utíkají do snu, opětovně demonstrují radost ze hry. Emil Juliš spěje k druhému vrcholu svého díla: svět pro něj zůstává neustálou výzvou k dobytí, ke zpochybnění.
Emil Juliš – toť básník klasický i novátorský, tvůrce živený krajinou severu Čech, ale též básník schopný ve své jedinečné imaginaci levitovat mimo čas a prostor rodné kotliny. Jeho dílo, jež se tak naléhavě zadírá "pod kůži", si už konečně zaslouží, aby je čtenář vzal řádně na vědomí.
EMIL JULIŠ - Pod kůží
Ilustrace Jiří Kubový, doslov Jan Štolba. Dybbuk, Praha 2007. 192 stran, 199 korun.
Hodnocení MF DNES: 90%
