Bartoška prostě patří na scénu, tvrdí režiséři, to je bohém, ne úředník! Jenže už sedm let "bohém", pokud netočí nebo nezkouší, tráví většinu dne v kanceláři své firmy, která festival chystá. Sedí u počítače, telefonuje, snídá kávu, obědvá rybí salát z papíru, kontroluje účty, připravuje smlouvy - jen ty klotové rukávy mu chybí. Občas se natáhne na pohovku, za níž zpravidla stávala láhev whisky, "jednacího" pití - ale tentokrát se chladí víno.
Rozhovor s Jiřím Bartoškou
DNES: Co se to stalo? Odkdy vy, vyznavač piva a whisky, pijete víno?
J.B.: Za to může letošní dovolená v Itálii, já tam měl za čtrnáct dní snad jediné pivo. Patřím zkrátka k té generaci, co vyrostla doma na vínu typu bílé nebo červené, litrovka za čtrnáct korun, a tak jsme žili v domnění, že vína existuje všude na světě jenom jeden druh: špatné. Za studií jsme si s Karlem Heřmánkem kupovali před každou zkouškou "kámen mudrců" - tak jsme přejmenovali značku Velkomoravský kníže. To kalné ráno po něm bylo vážně hrozné, ale zkoušku jsme vždycky nějak udělali. A já teď objevuju, že takové lehké, suché bílé víno může být radost.
| Jiří Bartoška |
| Narozen: 24. března 1947 v Děčíně |
| Povolání: herec a ředitel |
| Kariéra: V deseti letech zažil křest divadlem - v Pardubicích, v roli malého Karenina. V roce 1972 absolvoval brněnskou JAMU, pak působil v Divadle na provázku, ústeckém Činoherním studiu a od roku 1978 v pražském Divadle Na zábradlí, které opustil až s rozpadem původního souboru počátkem devadesátých let. Má za sebou desítky rolí televizních i filmových, podle knihy Filmové profily "jej statná mužná postava a výrazná tvář předurčily k postavám drsných chlapů kladných i záporných, ...vytvořil však pestrou škálu postav od sebe tak charakterově odlišných jako slavný český básník a pravěký lovec nebo banderovský zločinec a pohádkový princ" |
| Rodina: ženatý, má dceru, syna a postaršího jezevčíka Arnošta |
J.B.: No... přece jen si občas dám aspoň na závěr panáka, aby to těm chudákům irským klukům nebylo líto, že jsem je zradil. Jak říkával Vladimír Menšík - Mně chlast nechutná, já piju jen kvůli tomu výsledku. Kdyby mě přesvědčili, že stejný účinek obstarají dvě kedlubny, tak je klidně schroustám.
DNES: Objev vína tedy neznamená přelom, změnu image, charakteru, názoru, životního stylu?
J.B.: Ne, bez obav, jsem pořád ten samý starý Bartoška.
DNES: Co je to vůbec za člověka, ten Bartoška?
J.B.: No, jaký může být v třiapadesáti? Jak herec stárne, postupně si vyškrtává role, které už si nezahraje - Romea jako prvního. Jinak jsem zároveň pracovitý i líný jako prase, a to se ve mně pere. Třeba v létě, jakmile skončí karlovarský festival, nechci být v kanceláři, jenže musím. Jako by tu najednou nebyla práce, ale ona tu je. Pak se těším na dovolenou, a na dovolené se už zase těším do práce, a když to po návratu lidem vykládám, považují mě nejspíš za blázna.
DNES: Za koho vás považovali za vašich školních let?
J.B.: Za průšviháře. To je zajímavé, jak to život zpřeházel. Když teď přijdu na abiturientský večírek a rozhlédnu se kolem sebe, zjistím, že jedničkáři dneska sedí za přepážkou na poště, údajní grázlíci se vypracovali, třeba i na primáře. Zřejmě my průšviháři se s životem umíme nějak líp vypořádat, já měl například trojku z chování...
DNES: ...za co?
J.B.: Asi za neomluvené hodiny, za co jiného, mě to ve škole hrozně nebavilo. Když se podívám zpátky, byl to osud hodně na hraně, mohlo se to se mnou snadno zvrtnout nahoru stejně jako dolů. Takže jsem dopadl docela dobře, mám byt se záclonami a ještě nekončím.
DNES: Troufl byste si říci, že jste šťastný?
J.B.: Ano, jsem šťastný.
DNES: Není to drzé, takhle se přiznat ke štěstí?
J.B.: Ne, proč? Jednou mi kamarádka dělala horoskop a vyšlo mi, že jsem prý slunce v domě přátel. Což si překládám tak, že přátelé za mě udělají všechnu práci. Jenom texty rolí se za mě bohužel nikdo nenaučí, a to bych potřeboval, to mi jde špatně. Mám teď od půli listopadu zkoušet v Divadle Pod Palmovkou s režisérem Janem Hřebejkem roli Salieriho v Amadeovi, to je nádherná postava, odřekl jsem kvůli tomu jeden seriál, ale toho textu! Jako vždycky už žebrám, aby mi dali překlad hned, že se začnu učit dopředu - což si pokaždé slavnostně slibuju, a ještě nikdy se mi to nějak nepodařilo...
DNES: Jak se tedy učíte roli?
J.B.: Přepisuju si svůj part rukou, třeba i třikrát - vážně, nesmějte se. Taky mám lepší akustickou paměť než obrazovou, při zkouškách si báječně zapamatuju text - jenže ne svůj, ale všech ostatních. U filmu je to snazší, ráno v maskérně se nějak zmobilizuju, že se naučím to nutné penzum pro jeden den a týž večer už nevím, co jsem před chvilkou říkal. Někdy ale člověku naskočí paměť úplně bezděčně. Jel jsem třeba točit do Hamburku, na dálnici jsem viděl odbočku na Virtemberk a vybavil se mi po dvaceti letech celý dlouhý úsek z Hamleta: (recituje)
Hamlet:
Z celé duše mi buďte vítán!
Dobrý večer pane!" Leč vážně,
proč jste přijel z Vitemberka?
Horatio:
Chytla mě chuť se jen tak toulat, princi.
Hamlet:
Váš nepřítel by tohle o vás neřek.
Tím méně vy svým sebenařčením
si na mém sluchu vynutíte víru.
Já vím, že vy se toulat neumíte.
Tak proč jste tady? Nepřijel jste přec
jen džbánky klopit u nás v Elsinoru...?
DNES: Pozná herec na jevišti okamžik, kdy je opravdu dobrý?
J.B.: Herec hlavně nikdy nepozná, že je špatný, podobně jako rakovinář si nepřizná, že je nemocný. Ale zažil jsem, v Jakubu Fatalistovi a v Donu Juanovi, okamžiky, co se herci přihodí párkrát za život. To najednou zjistíte, že máte nad diváky vládu, že teď si můžete dovolit cokoliv, i tu nejdelší pauzu, a oni jdou s vámi, prostě děláte si s nimi, co chcete. To je nádhera, kterou dokáže jen divadlo.
DNES: O divadle mluvíte pořád s takovým nadšením, a přitom jste na scéně už roky jenom hostem. Nechybí vám stálé angažmá?
J.B.: Ne. Poté, co se původní Zábradlí rozpadlo, já tu už ani nevidím soubor, kde bych chtěl být napevno. Vyhovuje mi být najímán na konkrétní titul, udělat si jednou do roka hostovačku. Škoda jen, že u nás neexistuje seriálový systém divadla, kdy se titul hraje den co den, dokud táhne - u nás se uvádí představení i několik let, ale s velkými mezerami, třeba jen jednou za měsíc. Zkrátka bez divadla žít nechci, potřebuju ho, obrazně říkám, že se na jeviště chodím vysprchovat, kdežto film je proti tomu jen technická věc - nicméně být sám sobě ředitelem je geniální.
DNES: Vzdor představám o hercích vedete klidné, vyrovnané, možná až vzorné manželství. Máte pro to snad nějaké zvláštní vlohy?
J.B.: Vlohy? Kdepak, já tvrdím, že jsem svou ženu Adélu, archeoložku, vyhrál ve sportce, proto už taky další jackpoty nemůžu trefit. A máme navíc velikou výhodu v rozdílných profesích. Špatné pro vztah je, pokud se jeden z páru nudí, a ještě horší, jestliže mají oba stejnou profesi, soutěží spolu a jeden z nich je lepší - třeba herec.
DNES: Není ale stabilní manželství pro profesi trochu handicap? Střídat ženy, byl byste pořád na titulních stranách...
J.B.: Řeknu vám, jak tak sleduju bulvární časopisy, fascinuje mě ta ohromná frekvence lidí, co vůbec nic nedělají, a přesto jsou třikrát do měsíce na titulu. Proč? A než být populární skrze milenky, skandály a rozvody, není snad pohodlnější vést normální život? Pravda ovšem je, že za totality bylo jednodušší získat popularitu, vycházely asi čtyři časopisy a v těch se člověk točil pořád kolem dokola. Dnes to mají mladí těžší, když se na tituly cpou Bradové Pittové.
DNES: Proč vy vlastně neučíte mladé herce?
J.B.: No, nikdo mi to vlastně nenabídl... Možná by mě to i bavilo, ale mě ti mladí někdy připadají moc arogantní. Ty řeči o pokoře sice znějí děsně, já vím, ale snad to v třiapadesáti můžu říct: chybí jim pokora, a bez té se divadlo dělat nedá. V prvním ročníku na DAMU už mají pocit, že jsou geniální, ale než by šli hrát na oblast, radši chrochtají kazety pro Novu, čtrnáct hodin denně sedí v dabingu s karbanátky na uších a zapomínají češtinu. Jistě, taky už dnes málokterý režisér jezdí na oblast sledovat tamní talenty, ale pokud nechtějí dělat divadlo, tak proč propána vůbec chodili na školu?
DMES: Vy byste byl tedy oblíbený pedagog, to vidím...
J.B.: Ale já už náhodou učil, celý rok hned po gymplu, výtvarnou výchovu v Domě pionýrů a mládeže v Pardubicích! Pravda, vodil jsem žáky do hospody U čápa, já si dal pivo, děti kreslily... ale dělaly nádherné věci, taky lepty, a k směšnému platu mi dávaly svoje svačiny. Brzy po listopadu 1989 mě pozvali do přijímací komise při zkouškách na DAMU. Jenže já se s ostatními neshodl. - To byl děsně zajímavý kluk, povídám - a oni na to - Ale vždyť má divně posazený hlas, špatné retnice... Tehdy jsem pochopil tu marnost, když na školách rozhodují lidi, co profesně nic moc nedokázali, a tak bazírují na technice. V Brně na JAMU jsme sice taky měli hodiny herecké improvizace, což je nesmysl, improvizovat buď umíte, nebo ne - ale výuka vypadala tak, že pan Horníček s námi seděl v kavárně Slavia a vykládal nám o Werichovi. Naučili jsme se tehdy daleko víc než nějaké retnice.
DNES: V roce 1989 jste spoluzakládal Občanské fórum, ale brzy jste se s politikou rozloučil. Nestýská se vám po ní?
J.B.: Proboha, jen to ne! V devadesátém mě ještě nominovali za Ústecko do Federálního shromáždění a když jsem odmítl, co je to za nápad a že mi o tom nikdo ani neřekl, chtěli na mě přivést kamery a fotografy, prý ať to veřejně vysvětlím. Co bych měl komu vysvětlovat?! Já chci být herec, tečka. My tu vůbec bereme politiku smrtelně a tak nějak zasmrádle vážně, ukažte mi jinou zemi, kde by v neděli vysílaly televize tři debaty s politiky. Ona totiž média u nás z padesáti procent politiku vytvářejí, místo aby ji komentovala a kontrolovala.
DNES: Prý vás ženy milují a muži nenávidí. Je to pravda?
J.B.: Neřekl bych. Já jsem dlouho bydlel v 2+1 na Jižním Městě, jezdil jsem metrem, samozřejmě mě lidi ochmatávali, tykali mi... Já jim to vůbec nemám za zlé, chápu, že si herce přivlastní, když ho mají každý večer v obýváku. Ale pak se stane, že po představení na vás volají - Hele, Růžo, to je Bartoška! Bartoško, dej si s náma panáka! Já jsem sice člověk společenský, ale taky občas utahaný, a když slušně odmítnete, už jste nafoukaný frajer. Proto tvrdím, že hvězda má mít dům za vysokou zdí, a moc se mi líbí historka, jak dramatik Tennessee Williams odmítl kdysi pozvání, aby přijel na večeři k americkému prezidentovi - proč by prý měl jíst s člověkem, kterého nezná.
DNES: Nicméně ženy vás mají, jako řekněme dobový erotický ideál muže, přece jen raději?
J.B.: Spíš jsem měl tu výhodu, že jsem dostával role, kde jsem nekopal do psů. Chudák Martin Růžek hrával zlé krále, co zmermomocňují princezny, a v trafice mu pak nedali ani sparty. Pro mě je měli vždycky pod pultem. Ale vy mě chcete dostat k té erotice - měl jsem prostě metr pětaosmdesát, černé vlasy a hrál jsem doktora, co umírá, takže ženy mě litovaly, kdežto manželé si naopak říkali - dobře mu tak, pacholkovi!
DNES: Nehodláte napsat své paměti?
J.B.: Ne, děkuji mockrát, nemám zájem, už několik takových nabídek od nakladatelů jsem odmítl. Nemíním živit cizí lidi.
DNES: Přes klidný rodinný život jste se aférám nevyhnul: třeba kolem autonehody, kdy jste prý před řízením pil...
J.B.: Ty články mě nerozhodily, vyznávám teorii, že jen špatný herec nevydrží dvě hodiny ostudy. Ale jedno jediné kolem té havárky mě opravdu vzalo: vědomí, že se mohlo stát neštěstí. Dokonce jsem šel poděkovat Pánu Bohu, že to dobře dopadlo: vydal jsem se do chrámu svatého Mikuláše, byl zrovna plný lešení a za to, že jdu děkovat Bohu, chtěli po mně pětadvacet korun.
DNES: Ostatně, jste věřící?
J.B.: Jsem. Jenže co to je - věřící? Chodí do kostela, je věřící? To zní podobně, jako když se řekne: je ve straně, je komunista - ale ve straně bylo spousta lidí, co nebyli komunisty. Asi to neumím pojmenovat, a možná právě o to víc jsem věřící.
DNES: Umíte si sám sebe představit jako penzistu v parku?
J.B.: Ne, já bych neuměl být rentiér. Jsem zvyklý pořád něco dělat, a navíc díky tomu, jak mě divadlo baví, jsem nikdy neměl koníčka, ke kterému bych se v důchodu upnul. Penze je vysvobozením pro lidi, kteří museli ve čtrnácti letech z rozhodnutí rodičů na chemickou průmyslovku a profesi, o níž snili, mohli celý život dělat jen bokem, po práci, jako hobby. Já tuhle potřebu nemám, ani chalupu, kde bych něco piloval, já vůbec nerad piluju...
DNES: Vy jste chtěl být odjakživa opravdu hercem?
J.B.: Vůbec ne. Původně jsem dokonce chtěl studovat kunsthistorii, ještě dneska si občas kreslím...
DNES: Jestli vy nakonec nebudete opravdu umělec?
J.B.: Zvonku to tak vyzerá, jak se říká v té slovenské anekdotě, kde Jožo hlásí Janovi, co vyvádí jeho žena za oknem v ložnici.
DNES: Prozraďte na sebe něco opravdu hodně ošklivého...
J.B.: Jsem zbabělý. Neumím řešit vypjaté situace, nemám rád konflikty a než abych byl radikální, i když je to vyloženě potřeba, raději dělám kompromisy. Štve mě to, vím o tom, ale nehnu s tím.
DNES: To se ovšem může navenek vydávat za velkorysost...
J.B.: Pokud si to lidi tak vyloží... Já vím, že je to zbabělost.
DNES: Dovedl si Jiří Bartoška v osmnácti představit sám sebe po padesátce, tedy vašimi slovy toho šťastného zbabělce v bytě se záclonami, co přichází na chuť lehkému vínu?
J.B.: Ovšem že ne, osmnáct, to je geniální věk, člověk si totiž myslí, že je nesmrtelný. Myslím, že i v Lennonově výroku "Nevěř nikomu nad třicet" se odráží poznání smrti. Kolem třicítky člověk začne poznávat konečnost života, odcházejí jeho prarodiče, rodiče, kamarádi, známí, a postupně se chová jinak. S Karlem Heřmánkem jsme hráli Jakuba Fatalistu devatenáct let a měli jsme dojem, že je to pořád stejné představení - ale nebylo, hráli jsme to rok od roku jinak, protože sami jsme už byli jiní, tak, jak jsme potkávali smrt. Poznání je dobrá věc, ale někdy zrazuje.
 Jiří Bartoška |
 Jiří Bartoška |
 Jiří Bartoška |
 Jiří Bartoška |
 Jiří Bartoška |
