Zpíval role Ježíše i Jidáše v muzikálu Jesus Christ Superstar. Nahrál taneční CD s kapelou Sexy Dancers, je členem známých J.A.R. Deset let mu trvalo, než se pustil do vlastního projektu. Deska Illustratosphere (2000) mu přinesla další uznání posluchačů i kritiků.
Vaše texty jsou poskládány v určité libozvučnosti, lze v nich hledat různé významy. Do jaké míry dáváte volnost posluchačově fantazii?
Každý text by měl obsahovat nějakou díru, kterou může posluchač do písně vlézt a rozprostřít se v ní. Slova a příběh mu pak začnou evokovat nějakou jeho zkušenost nebo nastartují jeho obrazotvornost. Nechtěl jsem, aby se posluchač v textech utopil a zapomněl na sebe jen proto, že se snaží pochopit, co chtěl autor říci.
Na něco ze svého života vzpomínáte v písni Nic nového pod pihou?
U nás doma na Šumavě je každoročně vesnická pouť. Dvě střelnice, řetízák a houpačky. Představil jsem si, kolik takových míst na světě je a kolik takových poutí jsem zažil. Paní, která na pouť jezdí už léta, má dcery, které si pamatuju od pěti. Teď jsou to paní podobné té ze střelnice. Od rána do večera koukají, jak se přiožralí chlápci předvádějí jeden před druhým a před ženskými, když střílejí nevinnou vzduchovkou do nepodstatných špejlí. Je zábavné, že jsem to nějakým způsobem ztvárnil. Téma je takové klišátko, ovšem s nahořklou výhradou, které se na závěr nevyhnu.
Máte vztah k takzvaně obyčejným lidem, dá se to tak říci?
Pocházím ze sídliště, z dělnické rodiny, a tyhle věci nejdou vymazat. I kdyby se člověk snažil. Základ představy o životě, který je ve mně, je dolitý výchovou rodičů. Než abych jim zaplatil opravu střechy, na kterou nastoupí parta cizích makáčů, je lepší vzít štětku a natřít ji sám. Tohle je věc, která je v pořádku, prostě to tak vnímám. Myslím, že obyčejní lidé mají v životě dost starostí, protože svět funguje jakoby nezávisle na nich. Jestli si obyčejný člověk položí pár základních otázek, tak může jednoho dne zjistit, že není nikdo takový jako on. Může se v tom pocitu uklidnit a nechtít po institucích nebo státech, aby se o něho staraly a nebyly na něj zlé. Ale to je taková moje sociální lyrika...
Hodně energie teď věnujete albu Entropicture a svým koncertům. Budete pokračovat v kapele J.A.R.?
Kapely J.A.R. a Illustratopshere jsou dvě tak podstatné roviny, že zbavit se jakékoliv bych považoval za selhání. Člověk je jakoby nakloněný na stranu, kterou se zrovna zabývá. S J.A.R. jsme vystupovali na festivalech a hrálo se nám dobře. Kapela má klid na pódiu, je to zábava, odvaz. Všechno je na nejlepší cestě k nezhoubné schizofrenii.
Potřebujete kapelu také jako odezvu svých nápadů?
Určitě ve smyslu reflexe. Není nic příjemného, když mě Ota Klempíř s myšlenkou, kterou považuji za světobornou, pošle bez skrupulí do prdele. Nebo si jí Roman Holý ani nevšimne. Naopak když Michal Viktořík nebo Klempa přijdou s nějakou světobornou myšlenkou a já jim na to řeknu „promiň“ nebo se tvářím jak hrob, tak to lidi musí vzájemně ovlivňovat a někam posouvat. Vždycky jsem si vážil toho, že se můžu vnitřně cítit součástí nějaké skupiny lidí. A to pro mě nebylo jednoduché být členem party. Buďto jsem měl výhrady k někomu, nebo někdo měl výhrady ke mně. Kromě partičky, kterou jsme měli s klukama na gymplu, kromě kapel Alice, Illustratosphere nebo J.A.R. To je skupina lidí, kteří mají svůj jazyk a humor, vlastní způsoby řešení záchvěvů ponorkových nemocí. Vždycky mě bavilo tyhle věci respektovat a být jejich součástí.
V případě kapel Sexy Dancers nebo J.A.R. od vás Roman Holý čekal, že se jim postavíte do čela jako frontman. Vy jste to neudělal. Proč?
Ve smyslu Romanova vnímání sexu v hudbě jsem nepatrně jinde. U mě je to niternější, mé zdrženlivé sebezpytování může být na škodu věci. Navíc mi příliš dlouho trvá, než něco přijmu za své - na rozdíl od fofr-muže Romanova formátu. Roman a Matěj Ruppert si v kapele Monkey Business padli do oka, baví je lehce naperverznělý přístup, lascivita, jsou na podobné vlně jako třeba Prince. Ale já jsem fakt stydlivý člověk, mně to nedělá dobře. Já to můžu použít v jedné nebo dvou písních, pakliže mám možnost zalézt do jiné polohy nebo si to v rámci nějakých bigbítových vypalovaček užívat jako vtip.
Muziku prý cíleně nevyhledáváte, spíš si pro ni chodíte. Platí to stále?
Většinou ano. Někdy si mě muzika sama najde. Než začnu pracovat, poslouchám spoustu hudby kvůli inspiraci. Chci zjistit, co mě nejvíc oslovuje. Když muziku dělám, neposlouchám nic, abych se nepletl. Potom by člověk byl zahlcený, nejistý v okamžiku vytváření finálního cédéčka nebo díla. I nového Stinga, Seala nebo Annie Lennox si poslechnu až potom.
 Zpěvák roku Dan Bárta vystoupil živě se skupinou J.A.R. |
 Lucie Bílá Blahopřeje Danu Bártovi - zpěvákovi roku. |
 Dan Bárta se připojil k projektu "Kopírování zabíjí hudbu!". |
 Dan Bárta: Illustratosphere |
 Dan Bárta |
 Zpěvák Dan Bárta během on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
 Zpěvák Dan Bárta během on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
 Zpěvák Dan Bárta během on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
 |
 |
 |
 Zpěvák Dan Bárta během koncertu na festivalu Jazz Pramet v Šumperku |
 |
 |
 |
 |
 Dan Bárta na předávání cen Anděl 2001. |
 Dan Bárta na předávání cen Anděl 2001. |
 |
 Dan Bárta. |
 Na aukci Podepsáno srdcem vystoupil zpěvák Dan Bárta. |
 Dan Bárta přebírá hudební cenu Anděl 2002. (20. března 2003) |
 Dan Bárta na chodbě pražské T-Mobile Areny po skončení předávání hudebních cen Anděl 2002. (20. března 2003) |
 Zpěvák skupiny J.A.R. během koncertu na festivalu Benátská noc. (26. července 2003) |
 |
 Dan Bárta na fotografii Ondřeje Pýchy. |
 Dan Bárta na fotografii Ondřeje Pýchy. |
 Zpěvák Dan Bárta se celý večer úzkostlivě vyhýbal objektivům přítomných fotoreportérů. Zřejmě ochotně pózuje jen Ondřeji Pýchovi. Na snímku je Bárta zachycen v družném rozhovoru se zpěvačkou Monkey Business Tonyou Graves. |
