Herečka Barbora Poláková | foto: Jan Zátorský, MAFRA

Kdo se bojí, nesmí do divadla, říká „blonďatá bestie“ Poláková

  • 1
Právě ji můžete vidět ve vánoční pohádce Micimutr. Pohádky Barbora Poláková miluje, ale se stejným zapálením se věnuje i divadlu, které v Česku už málem vymřelo – politickému kabaretu. Letos v dubnu zazářila v představení malého alternativního divadla A Studio Rubín, jehož záznam se stal hitem na internetu.

V roli Kristýny Kočí, někdejší političky Věcí veřejných, ukázala na trapné pozadí vysoké politiky v Česku.

A témat, na něž by bylo dobré ukázat, je na zdejší politické scéně mnohem víc. Už pěkných pár let vládní krize střídá vládní krizi, partajní hráči se navzájem nahrávají a na veřejnosti propírají svoje zákulisní dohadování. Mluví se o nevídané korupci, bývalí premiéři zázračně bohatnou, na účtech příbuzných ministrů se objevují záhadné miliony. Už i miliardáři se ozývají, že by se s tím mělo něco dělat. Barbora Poláková něco dělá – rozhodla se, že se politice bude smát, a tak ukazovat na to, co je v ní špatné.

Co vás dnes napadá jako námět na politické divadlo? Třeba ministr, který "odklonil" na účet své matky dvanáct milionů?
Do toho bych šla hned. To je krásný nápad ztvárnit, jak posílá mamce ty miliony. Děsně mi taky pění krev, jak málo jsou zdaněná kasina. Poslanci mají kasina a jejich manželky různá občanská charitativní sdružení. To je tak evidentní voblož, že to není možný! Nám se daně zvyšují a kasina si jedou v pohodě. Kdyby se o tomhle udělal politický kabaret, mohl by se jmenovat No co, někde to prát musím aneb Malá domů.

Neměla byste strach?
Určitě ne. Kdo se bojí, nesmí do divadla. I když já jsem docela strašpytel. První měsíc po premiéře hry Kristýna – blonďatá bestie jsem se bála, ale myslím, že jsme pro ně jen malinký myši. Hlavně je to náročné. Vezměte si, jak je třeba taková tajná nahrávka z pohledu herce těžká. Nedokončujete věty, přeskakujete. Navíc vám z toho vážně není dobře. Hrajete někoho, kdo žije, a říkáte to, co skutečně řekl. Je to navíc hrozně sprostý a ta bytost se vám vyloženě příčí. A v hledišti jsou navíc její kamarádi.

Musí být psycho hrát něco takového, zvlášť když jste zkoušeli jen jeden den.
Celý jsem to prožila v horečkách, ty mám vždycky ze stresu. A navíc na jedno představení přišla sama Kristýna Kočí i s televizním štábem. Pro mě to bylo hrozný. Chcete ji zesměšnit, protože to je děsný, co tam říká, ale stejně se vám tam promítá lidská slušnost, že nechcete o rok mladší holku, která tam sedí, ztrapnit. Ale do toho se vám zase vrací, že ona je úplně neuvěřitelná. Navenek jsem to ustála, ale uvnitř jsem byla úplně malinká. Nechtěla jsem se někomu vysmívat, ale tenhle člověk má přece nad námi moc.

Není politický kabaret trochu nevděčný?
Je, hrozně. Když je to zrovna aktuální, je narváno. Ale na poslední představení někde v jižních Čechách přišlo nedávno do sálu pro dvě stě lidí jen asi třicet důchodců. Když jsem zpívala "Ty naši pičusové...", oni byli úplně kamenní. Na konci představení zatleskali jednou a my jeli zas těch 170 kiláků zpátky. Na něčem tak aktuálním musí být divák zainteresovaný, jinak jste na okraji trapnosti.

Barbora Poláková (28)

Narodila se v Kolíně. Po studiu herectví na DAMU dostala angažmá v Městských divadlech pražských, kde vytvořila například titulní roli Maryšky v inscenaci Postřižiny nebo hrála v Monty Pythonově létajícím kabaretu. Po dvou letech na volné noze teď nastupuje do Divadla na Vinohradech. Proslavila se hlavně rolí poslankyně Kristýny Kočí v představení Blonďatá bestie v pražském A Studiu Rubín. Kromě toho se objevila i v inscenaci Bouře na Letních shakespearovských slavnostech či vytvořila roli Ariela v Národním divadle. Zahrála si také ve filmu František je děvkař a v seriálech Soukromé pasti či Okresní přebor. Aktuálně se objevuje v pohádkové novince Micimutr, připravené pro letošní Vánoce, která se před pár dny představila v kinech.

Písničku "Jsem nevinná" o čistotě politických úmyslů, která hru uzavírá, jste napsala vy?
Ano. Nejlepší bylo, když jsem ji zpívala v Lucerně pro dva tisíce lidí, kteří tleskali po každém refrénu. Netleskali mně, ale tomu, že přesně vědí, o čem zpívám. Najednou tu bylo něco, co se týkalo nás všech. To byl pocit možná jednou setinou podobný tomu, jak lidi vnímali umělce při sametové revoluci. Nebo alespoň tak si to představuju.

Tak by to asi mělo být, ne? Do divadla se ještě v osmdesátých letech chodilo "číst mezi řádky".
Ano, všichni věděli, o co jde. Na DAMU nám slavný ruský herec Oleg Tabakov říkal, že když má stát jednoho jasného nepřítele, umělecká tvorba má ostřejší, vyhraněnější a jasnější rysy.