První nabídku na dlouhohrající desku před lety strategicky odmítla z prostého důvodu nedostatku vlastního kvalitního materiálu, pomohlo také zjevně taktické rozhodnutí posunout vypuštění alba nejméně o měsíc. Zjevně se cizelovalo do poslední chvíle.
Poláková měla rovněž šťastnou ruku při výběru spolupracovníků. Na celkovém zvuku nahrávky má bezpochyby podíl producent Jan P. Muchow, jehož asi netřeba představovat. Měrou nemalou však přispěl i klavírista David Hlaváč, spolutvůrce většiny písní, jenž sólově autorsky přispěl něžnou baladou Ona nebo jednou z nejsilnějších skladeb desky nazvanou Ego.
Obal debutové desky Barbory Polákové
Poláková dostála slibům a po nezpochybnitelném úspěchu roztančeného singlu Nafrněná přichází s albem poměrně melancholickým. Otvírá je píseň Generace, něco mezi rekapitulací, obžalobou i obhajobou vlastní generace vyjmenovávající celkem výmluvně i její pilíře – lexaurin, postinor, neurol, ibuprofen a guaranu.
Skladby Ráda nebo Kdo je tady víc jsou svou náladou další moderní šansony, čiré vztahovky, ovšem na hudební i textové úrovni. Třeba píseň Hlava k všudypřítomnému lehkému smutku bezpochyby dokáže posluchače rozhýbat.
Barbora PolákováAutor: Barbora Poláková Vydavatel: Supraphon CD, 349 korun |
Řeč byla o přispění Muchowa s Hlaváčem, ale zaznít by mělo, že zásadní podíl na vyznění desky má pochopitelně sama Poláková díky svému nepopiratelnému písničkářskému i pěveckému talentu.
I když až na Krávu zařazenou na závěr jde o nové písně, deska tak trochu upomíná na průřez zpěvaččinou dosavadní tvorbou. Už zmíněná Generace tu je jako obecnější, a proto možná i naléhavější ozvuk protestsongu Sami, který Poláková nazpívala s Davidem Kollerem. A třeba písnička Krosna je jakousi dospělejší verzí Pasu, dalšího pár let starého hitu z YouTube.
Barbora Poláková deskou jednoznačně potvrdila, že odteď bude muset být titulovaná jako herečka a zpěvačka. Deska, která nese její jméno, je zdařilá a na úrovni.
