V mládí jste bývala pěkný raubíř. Zůstalo vám to?
Od té doby, co cvičím jógu, se už neperu. Těch posledních deset let. Ale i v dospělosti to bylo občas potřeba.
Kdy?
Když se dělo něco nespravedlivého nebo když někdo na někoho útočil. Třeba se mi stalo, že jsme jednou natáčeli v noci a tam byla scéna, kdy jsem měla přijet na kole. Byla jsem od štábu daleko, se mnou tam byla jenom křehká asistentka s vysílačkou, a já jsem měla vyjet směrem ke štábu a najednou se tam objevili mladí kluci, pětadvacet, oblečení sakum prdum Hugo Boss, šli ve tři ráno z nějakého večírku. A jak mě uviděli, tak hned volali: „Jééé Hrzánová, pojď se s náma napít.“ A já na ně: „Kluci děkuju, ale nemůžu, pracuju. Příště. Ahoj.“ Ale jak byli našláplí, tak přišli až ke mně a pořád otravovali, až si ten jeden chlapec, který měl tak metr devadesát, sedl na to moje kolo a zezadu mě chytil. Tak jsem s tím kolem práskla, a protože jsem hrávala volejbal a měla jsem dobrý výskok, tak jsem nelenila, vyskočila a v tom mrtvém bodě nahoře jsem mu dala dvě facky. Z každé strany jednu. Začal strašně řvát a zavolal policii, že jsem ho napadla. Ten dvoumetrovej chlapec. To jsem se vážně smála. Ale už se neperu.
Ale trestní rejstřík máte čistý?
Ano.
K vašemu dětství se vztahuje i velmi úspěšné představení Hrdý Budžes, kde hrajete osmiletou školačku Helenku Součkovou z dob normalizace. Vracely se vám při zkoušení nějaké vzpomínky?
Vracely a stále vrací. Dětství Ireny Douskové, která tuto hru napsala, je téměř identické s tím mým. Proto jsme tam také zakomponovaly i spoustu věcí a situací z mého dětství.
Za roli Helenky jste obdržela Cenu Thálie a při jejím převzetí jste pronesla citaci z inscenace: „Rusáci a komunisti jsou svině.“ Krátce poté vás pozvali do Bartolomějské. Co se stalo?
To bylo v roce 2003, bylo na mě podáno trestní oznámení za hanobení rasy a národa, tak jsem byla pohnána k prošetření. Vše vyřizoval doktor Jablonský, který mi řekl, ať raději nemluvím, takže jsem celý výslech mlčela. Nakonec byl návrh k trestnímu stíhání stažen.
Kdo ho na vás podal?
To je na tom nejpikantnější – soudruh Ludvík Zifčák. To byl estébák, který v osmdesátým devátým odvedl průvod na Národní třídu a pak založil a zaregistroval Komunistickou stranu Československa. A dál funguje, je to velký podnikatel. A po Bartolomějské mi pak chodily anonymy, ale ty mi od soudruhů chodí i teď.
Pořád? Co v nich stojí?
To ani není publikovatelný, to jsou strašný věci. Většinou to začíná „Ty smradlavá židovko, a my ti ty zuby vymlátíme, a to tvý podsvinče – to myslí našeho syna – podřízneme...“ No strašný, já na to ani nechci myslet.
Hlásíte to na policii?
Ne. Co s tím? Akorát spálit. Aby to oheň očistil.
Týdeník TémaVychází v pátek  Jak se Barbora Hrzánová dala dohromady s hercem Radkem Holubem? A proč u Travolty intelektuálně zvracela? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Dobře, zpátky k hraní. Pro jaký typ rolí se podle vás hodíte nejvíce?
Lidi to moc nejsou. Daleko zábavnější jsou všechny možný pitvorky a pohádkový bytosti nebo věci, o kterých si lidé myslí, že nežijí, a ony najednou obživnou. Ale tyto věci dělám spíš v rádiu. Nebo je pro mě radost, když načítám nějaký knížky. A mám ráda role, které se pohybují na ostré hraně tragikomična. Protože takový je i život, tedy alespoň ten můj.
Baví vás více rádio, nebo jeviště?
To se nedá říct, to je jiný obor. Ale kdybych musela volit, tak by to bylo určitě jeviště. Tam je součástí představení i publikum a mým přáním je, aby se naše energie navzájem zharmonizovaly. Největší odměna je, když jde divák ze sálu a řekne si: „To byl hezký večer.“
