Jde o střídavé vyprávění dvou postav – čtyřiapadesátileté Renée a dvanáctileté Palomy. Obě bydlí v luxusním pařížském domě číslo 7 v ulici Grenelle. Zatímco Renée, "malá, tlustá a ošklivá vdova s kuřími oky", zde pracuje jako domovnice a většinu času se před lidmi snaží dostát představě archetypu domovnice se vším všudy včetně odměřeného chování, hloupých otázek, vypaseného kocoura a čtyřiadvacet hodin denně zapnuté televize, Paloma je dcerou bohaté a vlivné rodiny žijící na čtyřech stech metrech čtverečních. A obvykle se snaží dostát představě průměrného děvčete s inteligencí odpovídající jejímu věku.
Obě hrdinky jsou však výjimečné a mají společného mnohem víc než jen místo bydliště a smysl pro hru na schovávanou.
Raději do mekáče
Renée by její míru vzdělanosti a sečtělosti mohl závidět leckterý profesor filozofie. "Pohybuje se s elegancí ježka: zvenku je obrněná ostny jako pořádná pevnost, ale uvnitř je stejně ušlechtilá jako ježci." Mezi každodenní prací a čajovými dýchánky se svou jedinou přítelkyní Manuelou svérázně a s vtipem proniká například do tajů fenomenologie ("Edmund Husserl – to by vůbec nebyl špatný název pro vysavač bez sáčku"), odhaluje krásu jednoduchosti japonských filmů (ale třeba i amerického Honu na ponorku se Seanem Connerym), umění řeči, vyjadřování a správné gramatiky či mistrovství holandských malířů, miluje Tolstého romány (ne náhodou se její kocour jmenuje Lev).
Paloma vidí z absurdity života a své situace "člověka tak inteligentního, tak nadaného pro studium, tak jiného a lepšího než většina ostatních, pro kterého je život naprosto nalinkovaný" jediné, východisko – sebevraždu v den svých třináctých narozenin.
Skepticky pozoruje svět kolem sebe počínaje rodinou – "mamka sice není žádný génius, ale má dobré vzdělání. Má doktorát z filozofie. Pozvánky na večeře píše bez chyb…". Pozastavuje se nad jednáním dospělých, nad fungováním školství i nad obyčejnými okamžiky a ze všech sil se snaží najít něco jedinečného, pro co by snad mělo smysl žít. Ale přesto není přemoudřelá, čte japonské komiksy manga, a než obědvat v luxusní restauraci, "raději by za ty prachy brala roční předplatné do mekáče". Z rozjímání obě hrdinky osudově vyruší příchod nového nájemníka, který rozproudí nejen život v domě, ale i děj románu.
Filozofie v akci
Ačkoli děj nemá ten příběh nijak zapeklitý – spočívá především na vnitřních monolozích postav a většina situací se odehrává v útrobách domu, což Barberyové nabízí jedinečnou příležitost k vykreslení povahových rysů pařížské smetánky – je ohromně napínavý.
Autorka umí každou "kapitolu" zakončit tak, že nelze nečíst dál. Čtenář nedočkavě přeskakuje z vyprávění jedné hrdinky na druhé a baví se podobnostmi, které v jejich uvažování i vyjadřování objevuje. Jako by skládal rébus z kousků indicií, které mu spisovatelka naprosto promyšleně předkládá. A samozřejmě napjatě čeká na to, bude-li odhalena pravá povaha Renée a objeví-li s Palomou navzájem svoji spřízněnost.
Barberyové se daří román přímo napěchovat myšlenkami, neotřelými postřehy a filozofickými úvahami na nejrůznější témata, a přitom neopustit lehký a svižný tón. Díky tomu není eliminován okruh čtenářů, jenž by z knihy mohl mít požitek, pouze na řady vysokoškoláků.
Spisovatelka nepředpokládá, že čtenář bude znát vše, o čem se zmiňuje, a to pro ni podstatné dokáže jemně vypíchnout a ozřejmit. V podstatě se svěřuje s tím, co ji samu okouzluje, a dokáže se pro to nadchnout. Natolik, že to – s nadsázkou řečeno – přímo vzbuzuje chuť minimálně přelouskat (poprvé či poněkolikáté) celou ruskou klasiku či navštívit Japonsko, kde ostatně Barberyová s manželem žije.
Svým příběhem se tato profesorka filozofie vysmívá předpojatosti a klade spousty otázek – včetně té, je-li opravdu možné překračovat dané společenské hranice. V jejím podání však pohádka o Popelce zůstává opravdu pouze pohádkou. Nicméně to autorce nebrání, aby ukázala, jak neobyčejně se lze na svět dívat, jak najít krásu v každodennosti, ať jde o letní déšť, šálek jasmínového čaje, chuť mirabelek či ragbyový zápas.
Kromě toho dokáže dojmout, dokonale vyjádřit touhu, naději či zármutek, a přitom se vyhnout patosu. A to přesto, že je zde ve všedních momentech obsažena taková míra emocí, že by to snad předčilo i filmový Titanic. "Právě tohle je možná život: spousta beznaděje, ale také chvíle krásy, ve kterých čas neubíhá stejně…"
Ve zdařilém překladu, který místy musel být dost oříškem, lze přehlédnout i drobné překlepy. Právě tohle je možná kniha, ke které se nejen můžete, ale musíte vracet.
MURIEL BARBERYOVÁ - S elegancí ježka
Překlad Petr Christov. Host, 320 stran, cena 289 korun.
Hodnocení MF DNES: 90 %
