Barbarští malíři z Ameriky dorazili do Prahy

Malba byla během dvacátého století několikrát prohlášena za mrtvou. Její životní funkce přesto fungují. Ukazuje to výstava skupiny severoamerických výtvarníků New New Painters, kterou pro pražský Veletržní palác připravil generální ředitel Národní galerie Milan Knížák. „Považuji za důležité, že výstava je právě v Praze, kde jsme zvyklí na pečlivé ruční práce a citlivé zacházení s barvou. Oni barvu na plátno, v uvozovkách, házejí lopatou. Jejich obrazy jsou šperky pro marnivé bohy - to považuji za nejlepší definici,“ říká Knížák o expozici, která trvá do 1. září.

S prácemi skupiny se seznámil, když mu její člen Joseph Drapell poslal v roce 1999 svůj katalog plus ukázky děl kolegů z New New Painters. Zalíbily se mu hlavně práce Lucy Bakerové. Ta záhy Knížákovi jeden obraz věnovala na předloňskou výstavu Konec světa?

Vedle zmíněných autorů jsou členy skupiny ještě Steven Brent, John Gittins, Roy Lerner, Anne Lowová, Marjorie Minkinová, Irene Nealová, Graham Peacock, Bruce Piermarini a Jerald Webster. Knížákovi jejich díla podle slov v katalogu připadala „velmi současná, zvláštním způsobem čerstvá, svobodná a nějak samozřejmá“ a zároveň ho překvapila svým „barbarstvím, naivitou, určitou neomaleností až drzostí“.

Ředitel Sbírky moderního a současného umění sídlící ve Veletržním paláci Tomáš Vlček má za to, že se New New Painters vyrovnali s krizí malby na konci dvacátého století. „Podrželi při životě nosnou velkou americkou abstraktní malbu a to, co se v ní zdálo už vyčerpané, posunuli do středu tím, že dokázali zužitkovat poslední poznatky o práci s materiálem.“ K diskusi o aktuálnosti malby na tiskové konferenci přispěl Vlček svým zvoláním: „Malba je mrtvá, ať žije malba!“

Teoretik Kenworth Moffett, který se skupinou dlouhodobě zabývá, vysvětluje sounáležitost jejich členů neustálým bádáním na poli abstraktního expresionismu, který světovému výtvarnému umění vévodil po druhé světové válce a který skupina obohatila o experimenty s chemickými surovinami. „Nám nejde o nějaké nové triky, ale o to, vrátit umění jeho spirituální podstatu. Umění posledních třiceti let je příliš materialistické,“ tvrdí Joseph Drapell, původem Čechoslovák, který z vlasti do Ameriky emigroval v roce 1965.

Jaká spiritualita se v abstraktních kompozicích z masivních vrstev barev a různorodých materiálů skrývá? Třeba Graham Peacock dělá obrazy, které nemají tradiční pravoúhlý tvar, ale jsou jakousi amorfní barevnou hmotou. Říká, že hledat v nich nějaký obsah není jeho problém. S radostí prý pozoruje reakce lidí, kteří si s jeho kompozicemi lámou hlavu. „Ale tady nejde o to, aby to každý chápal a kupoval si to. Jde o stálé hledání a objevování, co barva dokáže.“

Knížák svůj text v katalogu končí: „S obrazy New New Painters přichází razance a blahovolnost, která možná trochu otřese zatuchlými českými poměry, kde je úzkostlivost pokládána za rozvahu, zbabělost za moudrost a kde je dobrým zvykem ty, kteří vyčnívají, zkracovat o hlavu.“ Drapell Knížákovu zálibu v razantních projevech oceňuje a tvrdí, že ve světě většinou muzeím šéfují umělečtí úředníci, a proto u nich New New Painters nemají šanci. „Ale Národní galerii řídí Milan Knížák, umělec, básník, génius. Umělec objevil umělce,“ uzavírá Drapell.

Skupina New New Painters vystavené obrazy Národní galerii darovala; díla by se měla stát součástí připravované stálé expozice současného zahraničního umění.

New New Painters.