Herec se právě vrátil z Buenos Aires, z natáčení filmu Imagining Argentina. Byl unavený, několik dní téměř nezamhouřil oko: „V letadle nikdy nespím, ani když si vezmu prášek na spaní. Kdybych náhodou usnul během rozhovoru, omluvte mě.“
V letošní „dvojce“ loňského hitu Spy Kids opět hrajete špiona ve výslužbě, jehož dvě děti pokračují v otcově práci. Promiňte, ale není tahle role pro vaši jinak pozoruhodnou hereckou kariéru poněkud bezvýznamná?
Řeknu vám pravdu - a možná, že bude znít krutě, ale je tomu tak: Vůbec mě to nezajímá! Nechci mít soupis rolí vystavěn tak, abych - až mi bude třeba pětasedmdesát - se ohlížel a říkal: Pohleďte na mou uměleckou dráhu, je absolutně čistá! Nemám před sebou žádnou takovou cílovou pásku.
Nebojíte se tedy ani toho, že by vaše herecká kariéra mohla najednou skončit?
Stane-li se to, asi tomu tak mělo být a já jen řeknu: Sbohem. Ovšem opravdoví herci, tomu věřím, nikdy nezemřou, jenom pozvolna odejdou. A já jsem, doufám, opravdový herec.
Film Spy Kids 2 byl natočen digitální technologií, podobně jako Lucasův nejnovější díl Hvězdných válek. Jak se vám s digitálem pracovalo?
Největší výhodou je okamžitá kontrola natočeného záběru. Navíc digitální technologie umožnila snímat jednu a tutéž scénu z nejrůznějších úhlů. Roberto Rodriguez film Spy Kids 2 nejen režíroval, ale sám stál za kamerou, navrhl dekorace, napsal hudbu a vymýšlel osvětlení. Digitál mu velmi pomohl všechno tohle zvládnout. Nevím, zda tenhle styl práce bude pro každého, ale myslím si, že otevře cestu novým způsobům natáčení. Magnetický pásek pro dvě a půl hodiny natáčení stál kolem sedmdesáti dolarů. Tohle se s filmem nedá srovnávat! Digitální revoluce může přinést filmovou demokracii.
Myslíte si, že je snazší natáčet na video než na film?
Záleží na tom, čemu dáváte přednost. Atmosféře? Akci? Akce začínají být pro celuloidový pás pomalu ztraceny: je totiž čím dál nezbytnější snímat akci v jediném okamžiku mnoha kamerami - a toto pokrytí zajistíte videokamerami snáze než filmovou technikou. Samozřejmě digitální snímání ještě není úplně propracováno a při některých záběrech se bez klasických materiálů a postupů neobejdete.
Například?
Vezměte si maskéry. Dnes ještě zastávají důležitou pozici, ale během několika let přijdou o práci. Vrásky postavám pořád ještě vyhlazují šminky, ale zanedlouho se o to postarají počítače. A kdoví, třeba už nebudou žádní herci. Chcete za roli dvacet milionů dolarů?! Tak to si vás raději vyrobíme. Je nutné mít na paměti, že jde o spotřební produkty závislé na ekonomických pravidlech - a tomu se vše podřídí.
Vaším rodným jazykem je španělština, totéž platí pro režiséra Rodrigueze. A vy dva nejste ze španělsky mluvících tvůrců v současném Hollywoodu zdaleka jediní. Skutečně lze hovořit o španělské či latinskoamerické invazi do hollywoodských studií, jak je také někdy slyšet?
Španělština je s historií Hollywoodu dlouze spjata. V minulosti však většinou šlo o jednotlivé tvůrce. Tentokrát je tomu jinak a nemyslím, že jde o pouhou módní vlnu.
Máte takříkajíc mezi „svými lidmi“ v Hollywoodu svůj vzor?
Na Spy Kids 2 jsem poprvé spolupracoval s Ricardem Montalbanem. Od té doby, kdy před necelými dvěma roky zemřel Anthony Quinn, zůstává Ricardo asi posledním z latinskoamerických nestorů zdejšího filmového průmyslu.
V roce 1999 jste režijně debutoval snímkem Léto v Alabamě. Máte nějaké další režijní ambice?
Opět bych rád režíroval. Léto v Alabamě bylo pro mě vysloveně emotivní záležitostí: jakási pohádka s politickým nábojem, které víc porozumělo publikum v Evropě než v Americe. Příště bych chtěl něco natočit ve Španělsku, s tamějšími herci. A láká mě režírovat vlastní manželku. Vím, málokdy dopadne dobře, když manžel režíruje svou ženu, ale mně se tyto výzvy líbí a třeba bychom uspěli.
Je pravda, že jste odmítl několik pokračování Zorra?
Mohl jsem díky nim být boháčem. Stačilo kývnout, natočit je a za každý shrábnout dvacet milionů. Ne! Raději se věnuji jiným věcem. Třeba divadlu.
Na Broadwayi.
Víte, je to pro mě cosi jako sen, kterého se chvílemi bojím jako smrti, proto o tom moc konkrétně nemluvím... Prostě budu hrát v Nine, v muzikálu, který byl na Broadwayi uveden jen v roce 1982. Byl jsem obsazen do role, v níž tenkrát exceloval Raul Julia. Šestého ledna 2003 začnou zkoušky, koncem února by měly být předváděčky a pak bychom měli hrát šest měsíců.
Vadí vám, že jste znám především jako latinskoamerický milovník?
Tak tomu se směji. Osobně si myslím, že jsem univerzálnější. Přitom ale nezapomínám na to, že filmy, na kterých se podílím, stojí u pokladen kin peníze.
Na čem kromě natáčení Imagining Argentina pracujete? V čem je vás možné vidět?
V březnu by se měla v kinech objevit poslední část trilogie režiséra Roberta Rodrigueza, snímek Kdysi dávno v Mexiku, který navazuje na filmy El Mariachi a Desperado; mám tam hlavní roli spolu s Johnnym Deppem a Willem Dafoeem. Nyní jde do kin film s Lucy Liuovou Ecks versus Sever a poté snímek Briana De Palmy Osudová žena. Taky se mihnu ve filmu Frida se Salmou Hayekovou, který byl nedávno uveden na festivalu v Benátkách. Ale to byla spíš legrace: zrovna jsem byl v Mexiku, když tam natáčeli a požádali mě o spolupráci. Cesta taxíkem na scénu mi trvala déle než samotné vystoupení.
Imagining Argentina je nízkorozpočtový projekt. Prý by se výší nákladů nevešel ani do „béčkových“ filmů. Co vás na něm zaujalo?
Situace v Argentině je neuvěřitelně špatná. Při návštěvě Buenos Aires, které je nádherným a velice evropským městem, to na první pohled ani nepociťujete. Ale když si začnete povídat s lidmi, číst noviny a dívat se na televizi, zjistíte, že tito lidé vlastně mají hlad. Není to vůbec podobné jiným částem světa, kde jsem natáčel, byť to někdy bylo i v ještě chudších oblastech. Jenže tam je chudoba svým způsobem institucionalizovaná a obyvatelé ji nějak akceptují. V Argentině však měli tolik ekonomických výkyvů - byla to země na vysoké úrovni, a teď je to země rozkradená -, že je jaksi emocionálně zničená. Proto jsem roli přijal, chtěl jsem nějak pomoci, či jak to říct...
Co si myslíte o evropském filmu?
Jeho problémem jsou rozličné jazyky a zvyklosti. Jsou zajímavé pro jednu malou část světa, ale ty ostatní části jim nerozumějí.
Praha má dnes v Hollywoodu přezdívku Praguewood. Točil jste tam?
Ááách... Miluji Prahu. Pokládám ji za jedno z nejromantičtějších, nejkouzelnějších a nejzáhadnějších měst. Tam bych jednou chtěl vzít Melanii. V roce 1992 jsem v Praze žil sedm měsíců. Natáčel jsem pro italsko-německou televizní koprodukci Mladého Mussoliniho. Zamiloval jsem si Malou Stranu, hradčanskou katedrálu, Zlatou uličku a samozřejmě Karlův most. Když jsem tam točil, hodně jsem četl Franze Kafku a pomalu začal chápat tohle neskutečně zajímavé místo.
 Antonio Banderas jako elegán na dvoře svého úhlavního nepřítele. |
 |
 Antonio Banderas a Melanie Griffithová v objetí pózují fotografům na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes (20. května 2001) |
 Španělský herec Antonio Banderas a americká herečka Melanie Griffithová na festivalu v Cannes. |
 Antonio Banderas na slavnostní premiéře filmu Ostrov ztracených snů se svou manželkou, herečkou Melanií Griffithovou, a jejich dcerou Stellou. |
