Balajkův vypravěč a zároveň alter ego Kamil Padevět to v úvodu knihy formuluje poněkud vznosně, když říká, že chce "sklenout parabolu mezi vlastním a vyfabulovaným osudem". Balajka-Padevět však v první řadě věří, že právě mezi dobou po smrti císaře Karla IV., předznamenávající svou dekadencí konec středověku, a sedmdesátými lety 20. století lze vést logickou parabolu. Přesněji řečeno: v době, kdy v Čechách vrcholil spor mezi "trůnem" (králem Václavem IV.) a "oltářem" (arcibiskupem Janem z Jenštejna), leží podle Balajky prapočátek celonárodního úpadku, jenž po peripetiích, trvajících stovky let, rozložil národ v Padevětově době na atomy, devalvoval ho na pouhé obyvatelstvo, případně "lid", řečeno slovy vládnoucí strany, a zbavil ho jak vědomí historické souvislosti, tak zbytků charakteru.
Balajkova próza je ve svých esejistických pasážích příspěvkem k české charakterologii a může být v tom smyslu přiřazena k linii, již po vzniku Československa vytyčili třeba Durych (Ejhle člověk), Peroutka (Jací jsme) nebo Mahen (Kniha o českém charakteru). Je evidentní, že vypsat se z rozčarování českým marasmem a pokusit se ho historicky ukotvit bylo to stěžejní, oč Balajkovi při psaní jeho "historické fresky" šlo.
Na druhé straně však napsal také historickou prózu; dobu Václava IV. zachytil v širokém časovém i prostorovém rozpětí a osadil ji psychologicky zajímavou škálou lidských typů od zvolna rezignujících osobností, nesoucích na ramenou tíhu času (arcibiskup Jan z Jenštejna), až po jemně karikované postavy plebejského světa (zběhlý student teologie Tobiáš Šuspajtl). Dnes už si jen málokdo má důvod pamatovat, jak vypadal běžný český historický román v době, kdy vznikal také Balajkův opus. Nejenže zažité (a v ději proto jaksi samozřejmé) historické reálie nebyly u mnoha autorů silnou stránkou, ale stylový "historický" manýrismus prozrazoval, že jako vstupenka do "historie" některým romanopiscům posloužily nanejvýš letmo přečtené Vančurovy Obrazy z dějin národa českého. Balajkův text, s ohledem na dobu svého vzniku i bez tohoto ohledu, je proti tomu svým tónem překvapivě civilní, neefektní a zažitý.
Je to tedy próza nacházející se mezi žánry: autorské lavírování mezi časem minulým a současným se zdá zcela volné, i kompozice je rozvolněná a odmyslíme-li si (rovněž nepravidelné) střídání mezi dějovými kapitolami a dialogickými ("autentickými") intermezzy, nelze tady nalézt nic, co by se podobalo vnitřně komponovanému "řádu". Ani dobové události, u kterých čtenář podvědomě předpokládá, že budou mít v knize podstatný "dějový" význam, nejsou využity s tartasem patřícím epickým žánrům: žádný ze sporů Václava s Jenštejnem včetně politováníhodného zabití Johánka z Pomuku, ani královo věznění českými pány, ani žádná z jiných dramatických dobových epizod netvoří v románu "mezník". Balajka nefixuje uzlové body historie, ale usiluje navodit atmosféru jejího stejnosměrného plynutí. "Hra je rozehrána, ale zdaleka nekončí," může proto Balajka konstatovat v samém závěru a přestřihnout děj, aniž se dostavilo "vyvrcholení": svého cíle, ukázat ukotvení hrdiny v širokých časových souvislostech mnoha staletí, dosáhl nedějovými (úvahovými a kompozičními) prostředky. Balajkovu knihu nepsaly jeho historické znalosti ani literární talent, ale životní postoj.
Vedle toho se jeho "freska" dobře čte; vyprávění je nerobustní, jako by se pokoušelo vyjádřit křehkost gotických soch a deskových maleb z období krásného slohu. Autorovo literární vzdělání (Balajkovo jméno bylo koneckonců spojováno hlavně s autor-stvím populárních středoškolských Přehledných dějin literatury) mu dovolilo posílit dojem dobové autenticity třeba i tím, že jako málokterý autor mohl před očima čtenáře rozehrát různé dobové svátky, zvyky a podob-ně, s jejich lidovou slovesností (například studentskou beánii). A vším tím veselím, škorpením, hravostí i záští a více nebo méně vážně míněným lidským soupeřením po celou tu dobu prosvítá tušení mnohem horších událostí, které tento ještě jakoby symetrický a v podstatě srozumitelný svět smetou už za pár let, v husitských válkách.
Bohuš Balajka: Mezi trůnem a oltářem - Historická freska z doby Václava IV. Mladá fronta, Praha 1998, 432 stran, náklad a cena neuvedeny.
Balajkova próza je ve svých esejistických pasážích příspěvkem k české charakterologii a může být v tom smyslu přiřazena k linii, již po vzniku Československa vytyčili třeba Durych (Ejhle člověk), Peroutka (Jací jsme) nebo Mahen (Kniha o českém charakteru). Je evidentní, že vypsat se z rozčarování českým marasmem a pokusit se ho historicky ukotvit bylo to stěžejní, oč Balajkovi při psaní jeho "historické fresky" šlo.
Na druhé straně však napsal také historickou prózu; dobu Václava IV. zachytil v širokém časovém i prostorovém rozpětí a osadil ji psychologicky zajímavou škálou lidských typů od zvolna rezignujících osobností, nesoucích na ramenou tíhu času (arcibiskup Jan z Jenštejna), až po jemně karikované postavy plebejského světa (zběhlý student teologie Tobiáš Šuspajtl). Dnes už si jen málokdo má důvod pamatovat, jak vypadal běžný český historický román v době, kdy vznikal také Balajkův opus. Nejenže zažité (a v ději proto jaksi samozřejmé) historické reálie nebyly u mnoha autorů silnou stránkou, ale stylový "historický" manýrismus prozrazoval, že jako vstupenka do "historie" některým romanopiscům posloužily nanejvýš letmo přečtené Vančurovy Obrazy z dějin národa českého. Balajkův text, s ohledem na dobu svého vzniku i bez tohoto ohledu, je proti tomu svým tónem překvapivě civilní, neefektní a zažitý.
Je to tedy próza nacházející se mezi žánry: autorské lavírování mezi časem minulým a současným se zdá zcela volné, i kompozice je rozvolněná a odmyslíme-li si (rovněž nepravidelné) střídání mezi dějovými kapitolami a dialogickými ("autentickými") intermezzy, nelze tady nalézt nic, co by se podobalo vnitřně komponovanému "řádu". Ani dobové události, u kterých čtenář podvědomě předpokládá, že budou mít v knize podstatný "dějový" význam, nejsou využity s tartasem patřícím epickým žánrům: žádný ze sporů Václava s Jenštejnem včetně politováníhodného zabití Johánka z Pomuku, ani královo věznění českými pány, ani žádná z jiných dramatických dobových epizod netvoří v románu "mezník". Balajka nefixuje uzlové body historie, ale usiluje navodit atmosféru jejího stejnosměrného plynutí. "Hra je rozehrána, ale zdaleka nekončí," může proto Balajka konstatovat v samém závěru a přestřihnout děj, aniž se dostavilo "vyvrcholení": svého cíle, ukázat ukotvení hrdiny v širokých časových souvislostech mnoha staletí, dosáhl nedějovými (úvahovými a kompozičními) prostředky. Balajkovu knihu nepsaly jeho historické znalosti ani literární talent, ale životní postoj.
Vedle toho se jeho "freska" dobře čte; vyprávění je nerobustní, jako by se pokoušelo vyjádřit křehkost gotických soch a deskových maleb z období krásného slohu. Autorovo literární vzdělání (Balajkovo jméno bylo koneckonců spojováno hlavně s autor-stvím populárních středoškolských Přehledných dějin literatury) mu dovolilo posílit dojem dobové autenticity třeba i tím, že jako málokterý autor mohl před očima čtenáře rozehrát různé dobové svátky, zvyky a podob-ně, s jejich lidovou slovesností (například studentskou beánii). A vším tím veselím, škorpením, hravostí i záští a více nebo méně vážně míněným lidským soupeřením po celou tu dobu prosvítá tušení mnohem horších událostí, které tento ještě jakoby symetrický a v podstatě srozumitelný svět smetou už za pár let, v husitských válkách.
Bohuš Balajka: Mezi trůnem a oltářem - Historická freska z doby Václava IV. Mladá fronta, Praha 1998, 432 stran, náklad a cena neuvedeny.
