Báječná léta pod psa a s Klausem

  • 1
Pro pokračování své nejúspěšnější knihy zvolil Michal Viewegh záměrně provokativní název. Nejen proto se bude o Báječných letech s Klausem asi dlouho diskutovat... První porevoluční bestseller Báječná léta pod psa vyjde letos ve třetím vydání, jeho volné pokračování Báječná léta s Klausem přijde na trh 9. května.

Báječná léta pod psa jsem začal psát v červenci roku 1990 v Sázavě u rodičů na starém psacím stroji značky Consul, který jsem si předtím nechal v Praze vyčistit. Moje prvotina Názory na vraždu ještě nebyla na světě, ale měl jsem na ni alespoň smlouvu, takže když jsem se každé ráno zavíral do malé pracovny v přízemí (s krásným výhledem na lesnaté říční údolí), otec odcházející do práce už se ­ na rozdíl od předcházejících let ­ neušklíbal. Už jsem se neflákal, ty dva papíry s razítkem nakladatelství Československý spisovatel ze mě dělaly skutečného začínajícího spisovatele.

Příběh z dob Kvidova dětství a mládí jsem napsal s velkou chutí a až neuvěřitelně snadno ­ literatura mě tehdy ještě vzrušovala (vzrušit mě ostatně dokázalo i slovní spojení Tiskárny Vimperk...) a také moje vlastní dětství a mládí bylo docela hezké, takže jsem na ně rád vzpomínal. Byl jsem sice chudý (pracoval jsem jako učitel na základní škole), ale v podstatě spokojený: měl jsem ­ jak říká básník ­ ženu, dítě, stůl, lampu, psa a klid ­ a dobře se mi psalo. Nedávno nabytá svoboda mě stále ještě okouzlovala a politický vývoj mě naplňoval mírným optimismem. Všechny opravdové životní problémy měly teprve přijít, smrt byla kdesi daleko za horizontem.

Další osudy jedné báječné rodiny
 
Po deseti letech od vydání Báječných let pod psa, jednoho z nejúspěšnějších českých románů devadesátých let, přichází Michal Viewegh s jeho volným pokračováním, ironicky nazvaným Báječná léta s Klausem.

Děj románu nechce autor předem příliš prozrazovat, upozorňuje jen, aby se čtenáři nenechali zmást politickým" názvem. Nejde prý o žádný politický pamflet, nýbrž opět o trochu melancholickou rodinnou grotesku", v níž se znovu shledáme s oblíbenými postavami z prvního dílu.

Hrdinovi románu Kvidovi se splní jeho životní sen Další osudy jedné báječné rodiny ­ stane se spisovatelem, a to dokonce úspěšným, avšak jeho soukromému životu rychle nabytá sláva příliš svědčit nebude... Kvidův bratr Paco se naopak brzy usadí a ožení se s dívkou jménem Sára, která mu porodí zcela nezvladatelná dvojčata. Ani Kvidův otec to tradičně nebude mít lehké, neboť jeho někdejší kamarád Zvára jej vyhodí ze skláren, kde předtím celý život pracoval. Když už se zdá, že bude muset znovu zasahovat rodinný psychiatr doktor Liehr, nečekaně se objeví zcela jiný, originální způsob terapie...

Pilířem celé téhle svérázné, mírně potřeštěné rodiny zůstává i nadále sympatická Kvidova matka (pamatujeme si ji určitě i díky její filmové představitelce Libuší Šafránkové), která toho v novém pokračování stihne skutečně mnoho: stane se prosperující advokátkou, stará se o manžela, sblíží se s jeho někdejší chorvatskou milenkou Mirjanou, a dokonce se začne připravovat na smrt...

Velký prostor mají tentokrát v knize Kvidovi prarodiče, dědeček Josef a babička Věra. Stárnoucí ženu devadesátá léta značně děsí ­ a marně na ně v ženských časopisech hledá návod. Dědečkovi se naopak v kuponové privatizaci povede životní kauf", a nadosmrti se proto stane oddaným stoupencem člověka, který je na červenožluté kuponové knížce vlastnoručně podepsán ­ Václava Klause... Dědečkův zcela nekritický obdiv k předsedovi ODS je pro ostatní členy rodiny zdrojem bezmála fyzického utrpení ­ a pro autora knihy pak vděčným zdrojem značně jízlivého humoru.
                                                                                                    Jan Kalous


Odpoledne jsem se opaloval a koupal, dopoledne jsem psal onen groteskní příběh trochu výstřední, ale jinak v podstatě báječné rodiny, která by mohla být opravdu šťastná, kdyby bývala nežila v té mizerné socialistické době. První verzi románu jsem dokončil za necelých sedm týdnů. Celek jsem nebyl schopen posoudit, ale leckteré kapitoly mi připadaly dobré. Když je to dost dobré pro mě, říkal jsem si se Saroyanem, mohlo by to být dobré i pro ostatní. Tajně jsem doufal, že by kniha mohla uspět ­ jenže po celý následující rok jsem pro ni marně hledal nakladatele (některé zamítavé lektorské posudky mám schované dodnes).

Nakonec Báječná léta pod psa vyšla až na podzim roku 1992. Dosud se jich prodalo více než sto tisíc výtisků; kniha byla také s úspěchem zfilmována a zdramatizována a přeložena do mnoha jazyků. Knihy mají své osudy, říkal jsem si.

Když jsem na podzim loňského roku začal v Praze psát (na výkonném počítači ve své vlastní velké pracovně s výhledem do hezkého parku u nuselské radnice) Báječná léta s Klausem, měl jsem za sebou mimo jiné rozvod, dva další neúspěšné vztahy, pár ponurých alkoholicko-promiskuitních období, deset vydaných knih a odhadem asi dvě stovky recenzí a kritik ­ přinejmenším polovinu z nich záporných.

Byl jsem už šestým rokem na volné noze, nebyl jsem rozhodně chudý, a navíc jsem byl čerstvě zamilovaný ­ ale na druhou stranu mi dvanáct let stará svoboda dávno zevšedněla a stávající politické poměry mě znechucovaly. Také smrt se mi zdála být blíž a tu a tam jsem se přistihoval, že o ní přemýšlím. Na rukopisu jsem pracoval s chutí, jen s ojedinělými přestávkami (za některé mohly ony tisíceré každodenní povinnosti, které člověka nakonec vždycky zavalí, za jiné obyčejná kocovina).

Psal jsem o báječné rodině, která drží pohromadě víc, než bývá v Čechách zvykem, a která by mohla být opravdu šťastná, kdyby nebylo stárnutí, lidských nedorozumění, nevěry, rozvodů, smrti a některých politiků, zvláště pak Václava Klause. Až na občasné znepokojivé informace o tom, že se mi předseda ODS pomstí, se mi psalo celkem dobře. Román jsem dokončil počátkem března, necelý měsíc před svými čtyřicátinami. Celek nedokážu posoudit, ale některé kapitoly mi připadají dobré. Všichni děláme, co umíme, říkám si.

Michal Viewgeh odpovídal v redakci iDNES přesně dvě hodiny.