Nonsens, absurdita, anekdota. Nezařaditelná tvorba ruského spisovatele Daniila Charmse, žijícího v době instalace a upevňování Sovětského svazu, přitahuje hravostí a zdánlivou lehkostí. Po přičtení dobových reálií a hlavně předčasného spisovatelova konce (byl zatčen a převezen do psychiatrické léčebny, kde zemřel) zároveň trochu děsí.
„Byl jednou jeden zrzavý člověk, který neměl ani oči, ani uši. Neměl ani vlasy, takže zrzek mu říkali jen tak. Nemohl mluvit, protože neměl ústa. Nos také neměl. Neměl dokonce ani ruce a nohy. Ani břicho neměl, ani záda neměl, ani páteř neměl a ani žádné vnitřnosti neměl. Nic neměl. Takže vlastně ani není jasné, o kom je řeč. Tak už o něm radši nebudeme mluvit.“
Z ukázky, kterou ve hře pronese Magdaléna Sidonová, je jasné, že k převedení Charmsovy specifické tvorby na divadelní prkna je třeba imaginace více než čehokoli jiného. Režisérka Anna Petrželková, která jeho krátké říkanky a bajky propojila do souvislého pásma, to však spolu s autorkou scény a kostýmů Evou Jiřikovskou zvládla skvěle.
Báby (vedle Sidonové Natália Drabiščáková, Dita Kaplanová a Anežka Kubátová) jsou čtyři ženštiny „pokročilého“ vzhledu nasoukané do květovaných stejnokrojů. Jsou zvědavé, klevetí, křičí, pomlouvají a hlavně si dělají zálusk na dva vyděšené kadeřníky v podání Petra Jeništy a Miloslava Königa. Originální nesmyslné říkanky ilustrují kraťoučké stejně nesmyslné, ale jaksi souvislé minipříběhy. Nelogičnost slov i gest doplňuje komická hudba a podivné rekvizity.
BábyDivadlo Na zábradlí 12. prosince 2014 režie: Anna Petrželková hrají: Natália Drabiščáková, Magdaléna Sidonová, Dita Kaplanová, Anežka Kubátová, Petr Jeništa, Miloslav König, Rebeka Němcová |
Pódiu vévodí stěna s pěti pokřivenými místnůstkami, které se střídavě rozsvěcují a odhalují, kdo se v nich zrovna tísní a co absurdního zažívá. Ať už se v nich dějí ty největší podivnosti, diváka svírá pocit, že nevhodně nahlíží do soukromí lidí žijících v chorobné paranoii.
A v tom se právě Báby plně trefily do smyslu Charmsových textů. Za každou říkankou, každým hloupým příběhem čtenář tuší úpěnlivou a zoufalou snahu alespoň trochu drápnout, trochu poškodit nebezpečný systém. Staly se proto dokonalou ilustrací těžko uchopitelného spisovatelského individua, aniž by přitom sklouzly ke schematičnosti.
