Plíživý mor zvaný PP neboli product placement povystrčil růžky už u dávné teenagerské komedie, jejíž režisér musel přímo při natáčení rychle včlenit do děje jisté tyčinky. To ještě vypadalo nevinně. Ovšem způsob, jakým se sponzorské vzkazy množí v osadě Babovřesky, dává ve třetím dílu, který jde zítra do kin, ke zvážení otázku, jestli jde ještě vůbec o film. Nebo už jenom o sérii reklam, tu a tam proložených veselým skřekem.
Drbny na návsi, následuje PP. Střih, následuje opět PP. „To je bomba,“ zazní na plátně, a už ji nesou; plynovou bombu, pěkně s logem značky přímo na kameru. Nezjeví se tu jen jednou a není sama. Naprostá většina výjevů se točí kolem zboží, zejména poživatin. Co to jíš, já mám radši tohle, ochutnej, zkus to moje.
Šmejdi v hraném filmu
Jogurty, smetanové krémy, posilující nápoje všeho druhu, k tomu vyzrálý sýr, samozřejmě medovník, víno, whisky; kolem dokola. Že jim není zle, žasne divák, který si už nestačí za PP dělat čárky. Vrchol představují cestovní polštářky a totální vykřičník za ním reklama cestovní kanceláře, zahrnující i pobyt stařenek u moře s plnou nabídkou zábav. Jako by dokumentární Šmejdi vstoupili zadními vrátky do hraného filmu.
Člověk vlastně musí obdivovat, jak tvůrci dokázali nekonečný seznam povinného zboží propojit aspoň zdáním děje – o příběhu se mluvit nedá. Penzistky vyhlásí boj mladým povalečům, kteří jejich vnučky přivedli do jiného stavu, a chasníci se starostou vymyslí odvetu převlečenou za luxusní výlet, který zaplatí evropské fondy prostřednictvím premiérové postavy, vášnivé ministerské úřednice. Tereza Bebarová to v její roli rozsvítí, přestože jí jako hlavní znak švandy předepisuje vadné sykavky, zato Tomáši Traplovi v úloze nového faráře polského původu jen kostrbatý přízvuk k legraci nepomůže.
Nadále, pouze v ještě vydatnější míře než minule a předminule, za Babovřesky hovoří mnohomluvnost a uječenost. Nač v jiné komedii stačí dvě věty s pointou, spotřebují tady pět minut bez pointy. Nežli při hasičských oslavách po nekonečné přípravě vzplane kadibudka, uplyne celé století – a následuje taškařice ve stylu Pokropeného kropiče, historicky vzato prvního hraného kousku, jejž v roce 1895 natočil Louis Lumiere. Tenkrát v němé podobě, po níž se uprostřed organizovaného vřískotu zasteskne.
V neposlední řadě sbírku starých známých veselých kop doplňuje Lucie Bílá v čele tlupy snědých žen, které si samy zajely na křest, zatímco jejich muži – pozor, satira! – právě dělají na náměstí revoluci za romská práva. Emancipují se rovněž bílé budoucí matky, a to způsobem z estrádních anekdot, neboť své příští manžílky pravidelně a důkladně zbavují ulitých peněz.
Popravdě Babovřesky 3 obsahují jen dva zajímavé prvky, a rozhodně k nim nepatří kolovrátkové zaklínadlo tvůrčího alibismu „lidi to chtějí, takhle to mají rádi“.
Předně celý projekt nahrává sílícímu trendu, že točit dneska může každý, pokud oželí hvězdné herce i trochu vlastní sebeúcty a dovede složit rozpočet po tisícovkách od místních radnic či podnikatelů.
Pro druhý úkaz lze těžko najít pojmenování, natož vysvětlení: řekněme, že v „trojce“ se Zdeněk Troška vydal na půdu avantgardy, surreálna, neřkuli nonsensové poetiky. Zařadil totiž záběr na štáb při natáčení s vlastní rozesmátou tváří, lišku, která tu podle známého rčení dává doslova „Dobrou noc“, a podmořské utkání stařenek se žralokem.
Buď od jadrného vesnického realismu přechází k punkově magickému, či chytá módní vítr Wese Andersona, nebo už je prostě možné vše. A za to má pět procent navíc.
