„S jeho hudbou se každý hornista setká záhy. Na zkouškách, konkurzech, soutěžích. Je to takový základní stavební kámen,“ vysvětluje Baborák, který jako doprovodný soubor přizval svůj Baborák Ensemble. Mozart psal hornové koncerty pro Josepha Leutgeba, přítele svého otce Leopolda a vynikajícího hornistu. „V té době skladatelé zjišťovali, že lesní roh má víc možností než jen dokreslovat barvu orchestru a předvádět lovecké scény,“ podotýká Baborák.
Mozartovy koncerty jsou toho důkazem. Navíc jsou i zdrojem zábavy, neboť Mozart do not vkládal různé pichlavé poznámky na Leutgebovu adresu. Na jednom místě třeba píše, že „W. A. Mozart se slitoval nad Leutgebem, oslem, volem a hlupákem.“ Nebo: „... oslíku! – ha, ha, ha – nadechni se!“ Kdo se však více zabýval Mozartovou povahou, ví, že si je nelze vykládat jako vulgární či snad pohrdavě zesměšňující skladatelův postoj, spíš jako přátelské dloubání do žeber. Však se také o více než dvacet let starší Leutgeb neurážel, nejspíš se také bavil. „Já bych se tedy rozhodně neurazil. Muzikanti se i dnes rádi popichují,“ potvrzuje Baborák.
Sólistu nechtěl vyděsit
Všechno to škádlení podle něj spíš ukazuje na Mozartovy zkušenosti s jinými hornisty a s nevyzpytatelnou hornou jako takovou. „Tehdy se hrálo na takzvanou naturhornu, která v porovnání s dnešním nástrojem vypadá jednoduše, je to vlastně stočená trubice. Dnešní nástroje s pomocí ventilů mají v sobě nakombinováno čtyři až pět naturhorn. Náchylnost k různým pazvukům a kiksům byla tehdy obrovská, to Mozarta muselo bavit,“ podotýká Baborák.
Skladatelova intelektuální hravost se projevovala i jinak. „Třeba v jedné části předepisuje pro hornu pomalejší tempo než pro orchestr, asi proto, aby sólistu nevyděsil. Jindy zase jednotlivé části skladby psal různými barvami. Někteří vědci tvrdí, že tak mohl odlišovat třeba hlavní téma od vedlejšího. Já si myslím, že je docela dobře možné, že prostě dostal sadu inkoustů a chtěl si je vyzkoušet,“ soudí Baborák.
