Inscenátoři v čele s režisérem J. A. Pitínským totiž vynaložili nepřehlédnutelné množství energie na to, aby ukázali, že Babička je dílem mnohem osudovějším, bojovnějším a konfliktnějším, než za jaké je obecně pokládána.
Kromě ryze divadelních prostředků přitom využívají i odkazy k neutěšenému životnímu příběhu Boženy Němcové. Neutrální ostatně není ani obsazení titulní role: vždyť Vlasta Chramostová má na svém hereckém kontě mimo jiné i Zprávu o pohřbívání v Čechách, inscenaci disidentského Bytového divadla, která nepoddajnou autorku Babičky vzdorovitě připomněla v mrtvolné atmosféře konce sedmdesátých let.
V Pitínského inscenaci udává tón hned první scéna. Namísto radostného příjezdu na Staré bělidlo totiž sledujeme ostrou debatu babičky s dcerou, plnou vzájemných hořkých výčitek a ústící spíše jen do náznaku smíření než do skutečné harmonie.
Stejně nezvykle laděné je i finále: na umírající babičku všichni vzpomínají v chladném a neosobním prostoru, evokujícím čekárnu moderní nemocnice - jako by zároveň s ní odcházel i starý, přes všechny potíže vřelý a srozumitelný svět. Poslední slova „Babička umřela“ pak řekne přímo do diváků Barunka, nápadně připomínající Boženu Němcovou.
Poněkud rozvleklé
Každé divadelní zpracování Babičky se musí vyrovnat s nedějovostí předlohy; tentokrát tím spíše, že inscenátoři víceméně ponechávají stranou původní rytmus, daný koloběhem ročních období, zvyků a prací.
Do popředí namísto toho v souladu s „bojovnou“ koncepcí vystupuje trojice ženských příběhů: babička, Viktorka i Kristla spojily svůj osud s vojákem, konfliktně a jakoby všemu navzdory. Jsou to však (s výjimkou Kristly a Jakuba) uzavřené příběhy, které se objevují jen jako vyprávění a dále zpomalují běh beztak poněkud rozvleklé inscenace.
Příliš nepomůže ani zálibné rozehrávání scén na způsob návštěvy myslivce a jeho syna nebo závěrečné svatby. Spolehlivou osou dění naštěstí zůstává babička Vlasty Chramostové, nepatetická a věcná. Stejně jako celá inscenace sice vyzařuje méně pohody, než bychom mohli očekávat, ale o to věrohodněji působí.
Pouhý záměr nestačí
Je zajímavé sledovat, jak režie využívá každou příležitost k předvedení odvrácené strany venkovské idyly (ani nemluvě o vlídně ironizující výtvarné stránce). Počínaje zlehčujícími situačními žertíky přes surové zmlácení vlezlého italského nápadníka až po přimyšlený potrat paní Proškové; celý první obraz ostatně uzavírá výmluvná Barunčina otázka: „Babičko, proč je na světě tolik neštěstí?“
Sympatický je i pokus „odromantizovat“ důležitou postavu Viktorky - ta má v podání Johanny Tesařové hodně daleko k zažité představě dojemně pomatené křehké krásky. Pouhý záměr však bohužel nestačí, Viktorčiny výstupy působí doslova bezradně a zvláště v závěru se nevyhnou ani nepříjemně efektní melodramatičnosti.
Je to bohužel problém, se kterým se Pitínského Babička potýká mnohem častěji, než by bylo zdrávo. Snahu zároveň postihnout harmonii idylické předlohy i její (byť pouze tušené) stíny lze totiž spíše racionálně odečítat než skutečně procítit; a zásahy do původní nálady jsou navzdory tomu natolik výrazné, že celek často ztrácí pevnou půdu pod nohama.
BOŽENA NĚMCOVÁ - Babička
Národní divadlo Praha, dramatizace Jan Antonín Pitínský a Lenka Kolihová-Havlíková na motivy scénáře Růženy Pohorské. Režie Jan Antonín Pitínský. Premiéra 13. prosince 2007, délka představení 210 minut.
Hodnocení MF DNES: 50%
