Ani le Carrého postavy nejsou comicsovými figurkami slepě se ženoucími za nevyřčenými ideály jako okázale zdrsnělí protagonisté flemingovek a forsythovek - naopak si potřebují neustále zdůvodňovat svou loajalitu (či neloajalitu), byť se tím ocitají v kleštích. Takové etické dilema řeší i šéf módního závodu Pendel ve spisovatelově šestnácté próze Krejčí z Panamy, když se kolem něho roztáčí odosobněná zpravodajská mašina. Bossové výzvědných centrál se už možná smířili s tím, že uhašená studená válka jim zlikvidovala agendu, nicméně se alespoň hodlají podílet na spiklenecké zteči o jednu z nejstrategičtějších úžin: o Panamský průplav, jehož americká správa vyprší s koncem milénia.
Úslužný Angličánek Harry Pendel se do tohoto kolotoče dostává jedině proto, že má minulost. A tak ho konspirátor přitlačí ke zdi a donutí ke spolupráci s "ministerstvem strachu" bývalé vlasti, ač krejčíkovo srdce už léta bydlí v Latinské Americe. Zradit královnu, či zradit vlastní svobodu - to je, oč běží v jeho nitru. Hrdina se nakonec celou vahou raději opře do domečku z karet; pointa špionážního blufu, který kolem sebe rozestřel, nemá jiné východisko. Východisko ukázat, že člověk nepřestal být nejvyšší mírou všech věcí.
Autorova pozdní studie mravů nepatří k jeho nejpovedenějším a také se nezdá být zrovna původní, poněvadž se řádně veze po zádech velkého učitele a kolegy. Inspiraci Greeneovým Naším mužem v Havaně sice dovětek románu připouští, avšak to nijak nepardonuje fakt, že Harry Pendel byl od Jimmyho Wormolda, vykutáleného dealera vysavačů v kubánské metropoli, odvozen až přespříliš. Le Carré k tomuto doposud nepřekonanému špionážnímu archetypu směšnohrdinství přidává vlastně pouze zvláštnosti stylu, s nímž dokáže odezírat svět předstírané mimiky a střílet po čtenářích repliky vnitřního vědomí jako sekané olovo. I tento dar ale má své meze: text by snesl sevřenější časový rozvrh a také drobounká odlehčování jednotlivých logických celků působí v x-tém opakování až depresivně.
Pak tu ještě padne kotel facek, které si John le Carré přinejmenším nezasloužil. Česká verze románu exemplárně předvádí, do jakých stok se dá originál zavést "překladem". Výkonem páně Riethofovým se vesele prohánějí "hatchbacky" (kombíky) po "čtvrté červencové Avenui" (!), pasažéra překonavšího více časových pásem sužuje "jet-lag syndrom", cvrlikají tu "pagery" a nemanželské děti jsou rovnou zvány "bastardy". Prachbídný soucit s mateřštinou však představuje jen jednu z výslednic diletantismu překladatele, který si nedovede poradit ani s jednoduše řešitelnými neologismy a kupí doslovnosti a nejhorší možné varianty. Z pásu tak sjela další rychlokvaška, nekompromisně vyzrazující, že ji spáchal anglista kdovíkolikátého nálevu a že to tandemu odpovědných redaktorek nijak zvlášť nevadilo. Utěšovat se v koutku tím, že bylo zpohlavkováno nevýrazné dílo vysokonákladového autora flirtujícího s populárnějším vyjádřením, mi přijde dosti úchylné, když po jeho majstrštycích před pár lety rádi sahali například překladatelé Jindra či Jirák. Spíš by edici měla přiskřípnout oborová anticena.
- čtvrtek 10. prosince 1998
