Adolf Hitler se vždy rád ukazoval s dětmi

Adolf Hitler se vždy rád ukazoval s dětmi | foto: Getty Images

Autorka knihy Hitlerova dcera si mohla odpustit doslovný „konec příběhu“

  • 1
Podle Šifry mistra Leonarda měl Ježíš Kristus děti. Tak proč by nemohl vůdce zanechat potomky v dětské knížce Hitlerova dcera?

Spekulativní teorie jsou na vzestupu. Historie inspiruje, ale jako by sama o sobě nebyla dost barvitá, přimýšlejí k ní spisovatelé alternativní verze.

Philip Roth nechal ve svém románu Spiknutí proti Americe zvítězit ve volbách roku 1940 nikoli Franklina D. Roosevelta, ale slavného letce Charlese A. Lindbergha, Šifra mistra Leonarda se stala bestsellerem i proto, že v ní Dan Brown rozvinul myšlenku o potomcích Krista a Máří Magdalény.

A když mohl Spasitel, tak proč ne satan Hitler? Shodou náhod se v českých knihkupectvích objevily dvě knihy o dětech Adolfa Hitlera – obě smyšlené. Tou první je životopisný román A. N. Wilsona Milenci, tou druhou dětská knížka australské autorky Jackie Frenchové.

Název je jednoznačný: Hitlerova dcera. Příběh vyšel v originále roku 1999 a stal se v australské odborné soutěži knihou roku pro mladší čtenáře. Když však na knížku vyšel v časopise Mateřídouška inzerát, reagoval prý pobouřený rodič: Jak může někdo takovou blbost vydat! Jednak všichni víme, že Hitler dceru neměl, a pak – četba o masovém vrahovi není přece pro děti.

Osamělá, jiná Heidi

Je to věčná diskuse. Nejméně od dob, co Astrid Lindgrenová nechala ve svých Bratrech Lví srdce oba sourozence na začátku knihy umřít, se řeší, zda má dětská literatura děti před strastmi světa chránit, anebo je na ně citlivě připravovat. Mnozí psychologové jsou pro to druhé. Pak by neměla vadit ani kniha Jackie Frenchové, jejíž předností není útěšnost či bezstarostnost, ale nová, provokující perspektiva.

Začátek je všední. Čtyři australští školáci Anna, Mark, Ben a malá Tracey, si krátí čekání na autobus vymýšlením historek o nejrůznějších postavách – až jednou dojde na dceru Adolfa Hitlera. Jako dítě německého diktátora si mohla žít jako princezna. Jenže Heidi, jak ji děti pojmenují, se narodila s ošklivou rudou skvrnou na tváři.

Pro Hitlera žádný důvod k pýše, proto svou dceru drží v ústraní a jen sporadicky navštěvuje. Heidi fyzicky nestrádá, ale přesto trpí: pro nikoho jako by neexistovala. Osaměle bloumá krásnými pokoji, v nichž jí lidé uhýbají pohledem i slovy.

Odstup, strach, bolest. Kdo by se svěřoval Hitlerově dceři? V posledních dnech války se Heidi v Berlíně krátce setká s otcem, který se na ni nepatrně usměje. Nic víc, ale pro Heidi je to možná nejšťastnější okamžik v životě.

Jez tu snídani!

Na rozdíl od historek o dinosaurech či vílách, které si dosud vyprávěly, děti osud Hitlerovy dcery stále více znepokojuje. Jak mohla Heidi toužit, aby ji měl Hitler rád? Věděla o jeho zločinech?

"Byla uprostřed toho všeho, ale věděla míň než kdokoliv zvenčí," píše Frenchová. Jednoduché věty nastiňují tak obtížná témata, jako je nacismus, kolektivní vina či antisemitismus. Proč jsou Židé tak špatní? ptá se Heidi své vychovatelky. A ta rozpačitě odpovídá: Protože jsou jiní. Jsou jiní. Ale jiná je i Heidi se znetvořenou tváří.

Je to příběh v příběhu, který zručně přepíná mezi dvěma světy: válečným a současným, dospělým a dětským. Několika tahy nastíní rodinnou snídani, trochu ve spěchu a trochu v netrpělivosti vůči dětskému hloubání. "Mami, a kdyby byl Hitler u moci, protestovala bys?" "Samozřejmě," odpověděla maminka roztržitě. "I kdybys kvůli tomu šla do vězení?" "Cože? Ne, to asi ne. Koukni, Marku, mě takovéhle věci prostě nezajímají. Jasné? Jez tu snídani."

Také Markův tatínek reaguje po čase alergicky, co to dneska dětem cpou do hlavy. Hlavně když Marka zajímá, jak jejich prapradědeček získal farmu – jestli ji třeba taky domorodcům neuloupil.

Frenchová však není mravokárná, lehce, často i se smyslem pro humor, vystihuje rozporuplnost povah, výchovy i lidského úsilí. Na rozdíl od letargických Markových rodičů se řidička školního autobusu paní Latterová snaží přijít věcem na kloub, argumentuje statistikami, podepisuje petice a stále za něco bojuje.

Ale právě pro její přehnanou urputnost ji nakonec nikdo nebere vážně... Ač má tahle kniha Hitlera v názvu, nijak ho neglorifikuje, tím méně omlouvá. Svým věčným tázáním trochu připomíná filozofický román Josteina Gaardera Sofiin svět.

Snad jen ten doslovný "konec příběhu" si mohla autorka odpustit. Z otázek a pochybností sklenula příběh, který není o bombách a vraždění, ale o tíze mlčení a moci vyprávění. A navzdory tomu, že se tam vlastně moc neděje, se tam děje zatraceně hodně.

Jackie Frenchová: Hitlerova dcera
Překlad Veronika Volhejnová,
Mladá fronta, 136 stran, 189 korun

Hodnocení MF DNES: 90%