Atlantis

- Je to příjemné pomyšlení, že se ještě pořád mezi komerčními penězohrabivými filmy občas objeví takový, který si jako primární cíl neklade největší zisky, nejvíce diváků, či nejvíce rozplakaných slečen, nýbrž se pokouší předložit divákovi něco, co nelze jen tak někde vidět, něco, co ho nemusí za každou cenu zaujmout, ale raději vyprovokovat k hlubšímu zamyšlení. Jednoduše se film snaží svému divákovi něco předat.

Řeč je o filmu francouzského režiséra Luca Bessona z roku 1991 – o filmu Atlantis. Film je pojmenován po bájném rajském ostrově, který prý kdysi celý klesl pod hladinu moře. Jméno Atlantis je symbolické – celý film je (až na úplně poslední záběr) tvořen obrazy zpod mořské hladiny. Je to svým způsobem unikátní film, srovnatelný snad jen se dvěma podobnými projekty: s Barakou – Odysseou země a Mikrokosmem. S oběma má Atlantis něco společného, od obou se trochu liší. Jestliže záběry nahlížejícími výhradně do ne-lidského světa a dokumentární styl ukazují podobnosti s Mikrokosmem, Baraku připomíná důraz na hudební doprovod a idea celého snímku – ovšem Baraka se, narozdíl od filmu Atlantis, soustředí zejména na lidskou kulturu. Smiřme se tedy s tím, že Atlantis nezaškatulkujeme a pojďme si ukázat, co tolik nového a převratného nám přináší.

Hned zprvu musím upozornit – není toho mnoho. Atlantis rozhodně není film, který by vás přibyl k sedadlu a dovolil vám vydechnout až u závěrečných titulků. Je to film náročný na pozornost, nedrží diváka po celý děj za ručičku (on vlastně žádný děj nemá). Na druhou stranu jeho nedějovost umožňuje volné plynutí divákových myšlenek, povzbuzených hravými, neobyčejnými, napínavými, symboly naplněnými a inspirativními záběry. Ještě jeden nezanedbatelný faktor působí na diváka –hudba. V tomto případě platí, že hudba film nedoplňuje, nýbrž spoluvytváří. Imaginativní a velmi obecné záběry musejí mít určitý hudební doprovod, aby měl divák alespoň nějaké tušení, co chce režisér jednotlivými obrazy sdělit. Autorem hudby je režisérův “dvorní skladatel” Eric Serra, který jejímu zkomponování věnoval rok života a nahrál ji s londýnským královským filharmonickým orchestrem. A jelikož nic z toho nezaručuje její kvalitu, musím dodat, že do soukolí filmu zapadá každé její ozubené kolečko a společně vytvářejí dokonale fungující mechanismus.
Jestli jste se tedy rozhodli, že vám Atlantis stojí za shlédnutí, vzdejte se před projekcí jakýchkoli kacířských myšlenek na děj a nalaďte se meditativně. Pokud se vám to podaří, můžete si být jisti, že po jeho skončení budete obohaceni o několik nezapomenutelných záběrů a možná i o nový pohled na svět.

Plakát k filmu

Kameraman se ponořuje pod ledovec...

Tanec delfínů

Pod zuby žraloka je vidět natáčecí klec.

Mimikry mořských ryb jsou dokonalé.