Kupříkladu jako love story mezi autoritativním učitelem a jeho žačkou nebo třeba s důrazem na exupéryovský motiv odpovědnosti za ochočenou lišku.
V interpretaci současného šéfa činohry Národního divadla Michala Dočekala je příběh profesora Higginse a Lízy Doolittleové zjednodušen na vývoj jediné postavy – Lízy, a na její emancipaci.
Toto pojetí vychází z obsazení hlavních rolí: Igora Bareše jako Higginse a Petry Špalkové do role Lízy. Barešův Higgins představuje studii navenek potrhlého vědce neomalených způsobů, který v sobě skrývá nedospělého chlapce, maminčina mazánka.
Jeho matka, paní Higginsová v podání Vlasty Chramostové, je s podivínským mládenectvím svého syna patrně smířena. Její srdce bije pro Lízu, která by si v jejích očích zasloužila lepšího ženicha. Když už ne gentlemanského plukovníka Pickeringa (uměřený výkon Vladislava Beneše) či oddaného Freddyho (Petr Motloch), jistě se někdo naskytne.
Petra Špalková se coby Líza pustila do akrobatického balancování mezi extrémy. Počáteční ječení ušmudlané květinářky takřka propichuje divákům ušní bubínky, zatímco její finální zmoudření ve vyrovnanou dámu musí lahodit všem emancipovaným ženám, které muže odložily jako punčochy.
Křečovitěji vyznívají společné výstupy Lízy a Higginse, jelikož zraňujícím urážkám, natož projevům citu, chybí jakákoliv emoční opora. Dokonce ani jako svého učitele si Líza nemůže hysterického Higginse považovat, jakkoliv scéna první lekce z výslovnosti nepostrádá vtipnou razanci.
Zmíněný rozpor provází nakonec celou inscenaci Michala Dočekala. Šňůra zábavných gagů, kdy například Líza zaleze pod kanape a jako divoké zvířátko se nechá vylákat na pamlsky, sice vyvolává smích, avšak bez napětí ve vzájemných vztazích se představení chvílemi vleče. Snad aspoň dámská část publika bude Líze držet palce, aby jí to v tom chlapském světě vyšlo.