Lidé v nahotě
Ve skutečnosti nějakou souvislou dějovou linii se základním příběhem vlastně nemá. Je spíše střípkovitým, do krátkých kapitol členěným autobiografickým vyprávěním o životě intelektuála v Petrohradě. Současném, a vzhledem k tomu, že autor, ročník 1969, vypráví už od dětství, i v sovětském.
Astvacaturovovy zážitky z dětství, dospívání, ze školních let i studií se vlastně příliš neliší od těch, které mají jeho čeští vrstevníci, jen jsou místy dotaženy ad absurdum. „Miloval jsem ji víc než mámu a dědečka, víc než sebe samého, a dokonce víc než Lenina,“ sarkasticky vzpomíná autor na dětskou lásku k jakési bezvýznamné zpěvačce.
Andrej Astvacaturov ve svém prozaickém debutu, který se hned po vydání v roce 2009 stal bestsellerem, rozhodně nijak nefilozofuje. Historkaří, vykresluje podivné figurky zejména z akademického světa, má smysl pro vypointovaný humor. Je sečtělý, když už však uklouzne do ostentativního intelektualismu, hned jej shodí ironií, často namířenou přímo proti sobě.
Nevadí, že se žádné „zásadní pravdy“ nedozvíme. Je to především dobrá zábava.
