Sally Perel, jehož knihu nyní česky vydalo nakladatelství Primus, při zatýkání nacisty v roce 1941 využil své znalosti němčiny a ve smrtelné úzkosti, kdy mu hrozilo zastřelení, prohlásil, že on není Žid, nýbrž Němec. Shodou až neuvěřitelných okolností a náhod mu bylo uvěřeno, a chlapec Sally oblékl nacistickou uniformu. Byl na východní frontě, a pak se jako perspektivní kádr ocitl ve škole Hitlerjugend, aniž byl kdy prozrazen jeho židovský původ.
Byl jste jediný Žid, který sloužil v Hitlerjugend?
Několik let jsem se snažil najít Žida s podobnou historií. Hledal jsem i v muzeích holocaustu ve Washingtonu a v Jeruzalémě, ale na takový osud jsem nenarazil.
Nebude nejspíš náhoda, že jste knihu napsal a vydal až na konci 80. let. První roky i desetiletí po válce nebyla pro takové doznání nejen v Izraeli příhodná atmosféra...
Je to tak. Tehdy se v Izraeli nehovořilo o holocaustu. Židé, již přijeli do země po skončení druhé světové války, se necítili dobře, neboť ti, kteří v Palestině, potažmo v Izraeli, žili už delší dobu, jim dávali najevo, že nechtějí mít příliš společného s obyvateli diaspor, kde se mluvilo jidiš, kdežto v Izraeli vládla hebrejština. A ti, kteří prožili holocaust, se vlastně styděli, protože jim bylo předhazováno, že šli jako ovce na porážku, což byly výtky značně nespravedlivé. Teprve vnuci této generace, pro které to už byla historie, se začali ptát svých dědů a babiček, a ti jim vyprávěli historii holocaustu. Já však čekal se svým přiznáním takovou řadu let i proto, že můj osud se nepodobá žádné z typických historií. Není to zkušenost pouze traumatická, nýbrž i problematická, antihrdinská. Nebylo snadné ji v Izraeli objasnit.
V roce 1948 jste na lodi dorazil do Izraele a vzápětí se stal vojákem 68. pluku jeruzalémské divize pod vedením Moše Dajana. Čím jste se živil, když jste uniformu svlékl?
Měli jsem s bratrem fabriku na zipy.
Takže jste začal psát, až když jste byl v důchodu?
Ano, po šedesátce jsem se živností skončil, prodal jsem stroje. A také měl velké potíže se srdcem, podstoupil jsem operaci, udělali mi bypass. Když jsem se zotavoval, otevřela se přede mnou spousta volného času, zavládl klid - a najednou se mi do hlavy vrátila minulost.
Hovořil jste o své službě u nacistů ve své rodině?
Moji synové se o ní takto detailně dozvěděli až poté, co jsem začal sepisovat knihu. A vyčítali mi, že jsem to v sobě držel tak dlouho.
Jaký ohlas publikace v Izraeli sklidila? Bylo vám něco vytýkáno?
Objevily se kritiky dobré - ty převažovaly, i špatné. V těch mi autoři vytýkali, jak jsem jako Žid mohl nosit hákový kříž a křičet Heil Hitler! Jeden mi řekl, že by na mém místě raději spáchal sebevraždu. Další mi vytkl, že moje historie je nemorální, že v momentě ohrožení jsem se odklonil od svého náboženství, abych si zachránil život. Já se ho zeptal: O jaké morálce hovoříte, v takové situaci? Jsem ateista a jsem přesvědčen, že právo na život je ta nejvyšší hodnota. Co je ale zajímavé: opravdu silně náboženská část občanů Izraele mi nic nevytýká, poněvadž oni se na holocaust dívají jinýma očima - vše, co se odehrává na Zemi, je vůle boží. I holocaust. Boha se nelze zeptat: Proč?! Jestliže jsem tedy přežil, řeklo mi několik rabínů v Izraeli i ve Spojených státech, že to byla vůle boží.
Jak se vám líbí film Agniezsky Hollandové, který podle vaší knihy natočila? Musím se vám rovnou přiznat, že s některými jeho momenty jsem se nedokázal smířit - byly příliš spektakulární, teatrální i polopatické a tu dimenzi knihy, v níž vedete dialog o tom, jak se člověk chová v ohrožení, co se mu honí hlavou, na plátně ani nenaznačila...
Rozumím vašim pochybnostem, ale musím říct, že i tak se mi film Evropa, Evropa velmi líbil. Agniezska přece točila umělecký film, ne dokument, předlohu interpretova la. Nap říklad v USA byl snímek přijat vyloženě příznivě a znám Američany, kteří jej viděli desetkrát. A jsou v něm naprosto přesná a krásná místa. Například to, když se mě německý voják dotazuje, zda jsem Žid. Já pohlédnu na nebe - je dočerna zatažené, pouze několik paprsků dopadá jen na mou tvář. Hollandová tím chtěla vyjádřit moment, kdy mě ozařovala jiskra boží.
Když se kniha a film objevily v Německu, vedly se tam diskuse, zda je moje historie vůbec pravdivá. Časopisy Spiegel a Stern ovšem našly adresu vojáka, který tehdy při zatčení rozhodoval o mém bytí a nebytí. Ten muž žil v Lübecku. Jeli jsme tam. A když jsem vešel do jeho domu a ocitl se proti němu, bál jsem se. I on mě hned poznal. Jako kdyby těch padesát let náhle bylo pouhých pět minut! Novináři se ho zeptali: Pamatujete si ten moment? Odpověděl: Samozřejmě. A oni: Proč jste mu uvěřil, že je Němec? Mohl jste přikázat dát mu svléknout spodky, a hned by se jeho tvrzení ověřilo. A on odpověděl: Vnitřní hlas mi řekl - věř mu.
Čtete autory, kteří psali o holocaustu? Například Prima Leviho?
Samozřejmě, vždyť je to ústřední téma mého života! A velmi mě zajímají dokumentární filmy z časů nacionálsocialsmu. Když je v televizi vidím, cítím jakousi teplou sympatii. Já také mašíroval, já také křičel Heil Hitler!, i já byl fascinován. Člověk je vždycky vděčný, když mu někdo zachrání život. A můj život zachránili fašisté...
Ale chtěli vás přece zabít a váš národ zcela vyhubit?!
Jenže mě současně zachránili. Právě v tomhle spočívá moje tragédie.
Byl jste jediný Žid, který sloužil v Hitlerjugend?
Několik let jsem se snažil najít Žida s podobnou historií. Hledal jsem i v muzeích holocaustu ve Washingtonu a v Jeruzalémě, ale na takový osud jsem nenarazil.
Nebude nejspíš náhoda, že jste knihu napsal a vydal až na konci 80. let. První roky i desetiletí po válce nebyla pro takové doznání nejen v Izraeli příhodná atmosféra...
Je to tak. Tehdy se v Izraeli nehovořilo o holocaustu. Židé, již přijeli do země po skončení druhé světové války, se necítili dobře, neboť ti, kteří v Palestině, potažmo v Izraeli, žili už delší dobu, jim dávali najevo, že nechtějí mít příliš společného s obyvateli diaspor, kde se mluvilo jidiš, kdežto v Izraeli vládla hebrejština. A ti, kteří prožili holocaust, se vlastně styděli, protože jim bylo předhazováno, že šli jako ovce na porážku, což byly výtky značně nespravedlivé. Teprve vnuci této generace, pro které to už byla historie, se začali ptát svých dědů a babiček, a ti jim vyprávěli historii holocaustu. Já však čekal se svým přiznáním takovou řadu let i proto, že můj osud se nepodobá žádné z typických historií. Není to zkušenost pouze traumatická, nýbrž i problematická, antihrdinská. Nebylo snadné ji v Izraeli objasnit.
V roce 1948 jste na lodi dorazil do Izraele a vzápětí se stal vojákem 68. pluku jeruzalémské divize pod vedením Moše Dajana. Čím jste se živil, když jste uniformu svlékl?
Měli jsem s bratrem fabriku na zipy.
Takže jste začal psát, až když jste byl v důchodu?
Ano, po šedesátce jsem se živností skončil, prodal jsem stroje. A také měl velké potíže se srdcem, podstoupil jsem operaci, udělali mi bypass. Když jsem se zotavoval, otevřela se přede mnou spousta volného času, zavládl klid - a najednou se mi do hlavy vrátila minulost.
Hovořil jste o své službě u nacistů ve své rodině?
Moji synové se o ní takto detailně dozvěděli až poté, co jsem začal sepisovat knihu. A vyčítali mi, že jsem to v sobě držel tak dlouho.
Jaký ohlas publikace v Izraeli sklidila? Bylo vám něco vytýkáno?
Objevily se kritiky dobré - ty převažovaly, i špatné. V těch mi autoři vytýkali, jak jsem jako Žid mohl nosit hákový kříž a křičet Heil Hitler! Jeden mi řekl, že by na mém místě raději spáchal sebevraždu. Další mi vytkl, že moje historie je nemorální, že v momentě ohrožení jsem se odklonil od svého náboženství, abych si zachránil život. Já se ho zeptal: O jaké morálce hovoříte, v takové situaci? Jsem ateista a jsem přesvědčen, že právo na život je ta nejvyšší hodnota. Co je ale zajímavé: opravdu silně náboženská část občanů Izraele mi nic nevytýká, poněvadž oni se na holocaust dívají jinýma očima - vše, co se odehrává na Zemi, je vůle boží. I holocaust. Boha se nelze zeptat: Proč?! Jestliže jsem tedy přežil, řeklo mi několik rabínů v Izraeli i ve Spojených státech, že to byla vůle boží.
Jak se vám líbí film Agniezsky Hollandové, který podle vaší knihy natočila? Musím se vám rovnou přiznat, že s některými jeho momenty jsem se nedokázal smířit - byly příliš spektakulární, teatrální i polopatické a tu dimenzi knihy, v níž vedete dialog o tom, jak se člověk chová v ohrožení, co se mu honí hlavou, na plátně ani nenaznačila...
Rozumím vašim pochybnostem, ale musím říct, že i tak se mi film Evropa, Evropa velmi líbil. Agniezska přece točila umělecký film, ne dokument, předlohu interpretova la. Nap říklad v USA byl snímek přijat vyloženě příznivě a znám Američany, kteří jej viděli desetkrát. A jsou v něm naprosto přesná a krásná místa. Například to, když se mě německý voják dotazuje, zda jsem Žid. Já pohlédnu na nebe - je dočerna zatažené, pouze několik paprsků dopadá jen na mou tvář. Hollandová tím chtěla vyjádřit moment, kdy mě ozařovala jiskra boží.
Když se kniha a film objevily v Německu, vedly se tam diskuse, zda je moje historie vůbec pravdivá. Časopisy Spiegel a Stern ovšem našly adresu vojáka, který tehdy při zatčení rozhodoval o mém bytí a nebytí. Ten muž žil v Lübecku. Jeli jsme tam. A když jsem vešel do jeho domu a ocitl se proti němu, bál jsem se. I on mě hned poznal. Jako kdyby těch padesát let náhle bylo pouhých pět minut! Novináři se ho zeptali: Pamatujete si ten moment? Odpověděl: Samozřejmě. A oni: Proč jste mu uvěřil, že je Němec? Mohl jste přikázat dát mu svléknout spodky, a hned by se jeho tvrzení ověřilo. A on odpověděl: Vnitřní hlas mi řekl - věř mu.
Čtete autory, kteří psali o holocaustu? Například Prima Leviho?
Samozřejmě, vždyť je to ústřední téma mého života! A velmi mě zajímají dokumentární filmy z časů nacionálsocialsmu. Když je v televizi vidím, cítím jakousi teplou sympatii. Já také mašíroval, já také křičel Heil Hitler!, i já byl fascinován. Člověk je vždycky vděčný, když mu někdo zachrání život. A můj život zachránili fašisté...
Ale chtěli vás přece zabít a váš národ zcela vyhubit?!
Jenže mě současně zachránili. Právě v tomhle spočívá moje tragédie.
|
Knihu lze koupit ZDE. |
 Sally Perel během své pražské návštěvy. |
 Sally Perel během své pražské návštěvy. |
 Sally Perel během své pražské návštěvy. |
