Slabý jako nikdy dřív, ale pořád je s ním zábava. Arnošt Lustig bude evidentně veselý až do poslední minuty.
"Na téhle nemoci je hloupé, že udělám čtyři kroky a musím si jít lehnout – jsem slabý jako moucha bez křídel, která chce lítat. Dobře vím, že je rakovina kurva, Dienstbier zemřel předminulou sobotu, umírají další a další, nikdo neví, co ten nádor udělá... Já ale doufám, že se vyléčím, protože mám vynikající lékaře, jako je třeba docent Kozák, což je génius. Ze všeho v životě jsem se zatím vylízal, tak se snad vylížu i z rakoviny. A žiju v úžasné pohodě – psaní mi jde, a to je hlavní."
Arnošt Lustig na 43. festivalu v Karlových Varech a s cenou Franze Kafky
Když mu lékaři oznámili, že má rakovinu krve, bylo mu už skoro osmdesát a přijal tu diagnózu statečně.
"Byla to sice rána, ale hned v tu vteřinu jsem si řekl: Nepodělej se, buď optimista. Protože rakovina je sice daň za dlouhověkost, ale lékaři už ji dovedou léčit, což je úžasný. Proto se je snažím poslouchat a nejsem jako třeba Pepa Vinklář, který měl rakovinu plic, ale pořád sebevražedně kouřil. Já mu to říkal, ale vůbec nereagoval, nenechal se zastavit. To já jsem dobrý pacient – když mi řeknou, že něco nesmím, tak to nedělám."
V těchto týdnech se sice skutečně nemůže zvednout z postele, nicméně kdyby se mu vrátila síla a mohl by, okamžitě by si zašel na večeři.
"Vyrazil bych do Pařížské ulice, kde je kavárna Barock, a tam bych si dal tři jahodový knedlíky. Jsou pěkně drahý, ale tak dobrý, že nelituješ výdajů. Potom bych se prošel po Staromáku, což je sama o sobě slavnost, a pak bych šel na pivo do Platnéřský, kde mají přechlazenou belgickou stellu – to je jediné pivo, které se vyrovná plzeňskému. Pak bych si koupil letenku na čtrnáct dní do Ameriky a věděl bych, že život opět fičí ve správných kolejích... Doufám, že se to stane. A že to bude třeba už za dvě neděle."
