Vybavíte si, co ve filmu není?
Nedostal se tam poslední měsíc války, kdy se otec se spoluvězněm Jiřím Justicem schovávali v Praze. 13 .dubna 1945 utekli u Kraslic z transportu do Dachau, došli za šest dnů do Kralup. V Praze předstírali nasazené dělníky z vybombardovaných Drážďan, kterým shořely doklady. Protektorátní policie jim dala náhradní papíry a poukazy na jídlo: vepřovou krev, cukr a marmeládu. Schoval je český fašista, který od nich chtěl alibi po válce. Po osvobození viděl táta krutosti na Němcích a v půli května se sešel s matkou, sestrou a sestřenicí, které se vrátily z Mauthausenu.
Tím pro něj válka skončila?
Táta byl přesvědčený, že mluvit by se o tom mělo, aby byl člověk silnější o informace, připravený na to, co může přijít. Myslel si, že kdyby v Lidicích věděli, co přijde, vzali by sekyry a bránili se. Jako učitel tvrdil, že „učit znamená učit o člověku, čeho je schopen“.
Kdo měl při natáčení dokumentu rozhodující slovo? Vy jako režisér, či otec coby pamětník?
Za kostru dokumentu jsem vzal první třetinu tátovy autobiografie Zpověď. Občas jsem si potřeboval ujasnit reálie, ale už na začátku mi řekl: Jsi bůh, dělej si s tím, co chceš. Pro natáčení dodal řadu úvah a dialogy vyplynuly ze situací.
S otcem jste dělali také film Písničkář, který nezemřel, kde vystupuje potomek Karla Hašlera. Jak jste ho v Americe našel?
Thomase Haslera objevil v Baltimoru bývalý kulturní atašé Ivo Broškevič. Zprostředkoval setkání, na něž mě táta pozval. Tom měl vlastní scénář na celovečerní film o svém otci. Potřeboval na něj 20 milionů dolarů, stále je shání, ale nápad natočit dokument, který by stál zlomek a vyprávěl o Hašlerovi prostřednictvím syna, se mu líbil. Na produkci přidal, jsme kamarádi a občas se vidíme na veselicích s krajany. Ctí ho tam a jemu je to divné: nemluví česky, otcovým písním nerozumí, melodie se mu zdají sentimentální. Tom je také členem pivního spolku v Baltimoru. Má v přístavním baru sklenici se jménem a číslem tuším 7 – podle zdatnosti měřené vypitými pivy. Já pivo nepiju, ale je odtamtud krásný pohled na lodě, asi jako v Podskalí.
Na filmu Cutterova cesta jste pracoval s Ivanem Passerem. Má s vaším otcem něco společného?
Ivan zažil válku jako židovský míšenec. Je o sedm let mladší než můj táta, byl tehdy kluk, do koncentráku míšenci nemuseli do čtrnácti, ale zmizela tam půlka jejich rodiny. O Ivanovi tvrdil Jiří Voskovec, že je nejlepší vypravěč na světě. Když líčí válečné příběhy jako o matce „partyzánce“, hypnotizuje mě to.
Arnošt Lustig
Váš otec zemřel před pěti lety. Kdy vám nejvíc chybí?
Můj nejoblíbenější fotr mi chybí asi jako fotbalistovi chodidlo. Může mít sice dokonalou protézu a ostatní nerozeznají, že je noha umělá, ale jakmile v chůzi zrychlí, kulhá. Radím se s tátou několikrát denně, v peněžence nosím fotografie z občanek, jeho i mámy. Když něco udělám a na fotku se podívám, zkoumám, jestli se na mě fotr mračí, nebo usmívá. Jedna z mých dcer Rebeka tvrdí, že to mám jako psychoterapii typu placebo.
Vrátíte se k otcovým látkám?
Rád bych sestřihal poslední etapu tátových válečných zážitků a přidal ji k 57 minutám Mého fotra. Dokument měl určenou délku a půlhodina, jež by se soustředila na poslední měsíc války, měla už jiné téma. S Martinem Pátkem také připravujeme film o popíračích holokaustu. Což jsou lidé, kterým táta doporučoval dvouhodinový pobyt v Osvětimi. Pak by to přestali zpochybňovat, pokud by vůbec přežili.
