Arnošt Goldflam chce nakouknout do kuchyně u Hitlerů. Doslova.

Arnošt Goldflam chce nakouknout do kuchyně u Hitlerů. Doslova. | foto: Jan Zátorský, MAFRA

Arnošt Goldflam představí v Dlouhé průměrného pantátu Hitlera

  • 7
Pražské Divadlo v Dlouhé uvede v pátek groteskní sondu Arnošta Goldflama do života německého diktátora, nazvanou U Hitlerů v kuchyni. Dlouhá je už čtvrtým divadlem, které během dvou let Goldflamovu hru přináší. A každé její uvedení je podle Goldflama úplně jiné.

Čím to, že je o představení takový zájem?
Každý z režisérů šel na tu hru úplně jinak. Možná je pro režiséry rajcovní právě ta inscenační svoboda od realistického kusu až po groteskní či dramatický tvar. Navíc je přitažlivé i to, že jde o netypicky zábavný úhel pohledu na Hitlera. O diktátorech se mluví pořád stejně, s ostychem. Víme, že to byly zrůdy a je třeba vylíčit, co napáchaly. Ale mě lákalo ukázat, jak je to u Hitlerů doma, v kuchyni, jak si s Evou Braunovou povídali, jak se kamarádil s Goebbelsem. Je to fantazírování s ironií, s nadhledem.

Arnošt GoldflamMěl někdo výhrady k tomu, že znevažujete vážné téma?
Donesly se ke mně negativní reakce, ale do očí mi to nikdo neřekl. Reakce byly rozporuplné. Hlavně právě v tom, že Hitlera bychom měli ukazovat jen jako zrůdu. Co o něm ale nevíme? Byl to měšťák, průměrný pantáta. Vycházím i z toho, co by se stalo, kdyby ho vzali na výtvarnou akademii. Jaký by byl umělec? K čemu by v dějinách došlo a k čemu ne? Někdo by mohl říct, že dělám z Hitlera dobráka. Ale v občanském životě byl obyčejným člověkem, Hannah
Arendtová o něm psala jako o géniu průměrnosti.

Byl průměrný jako kdokoli z nás?
Ano. Byl bych rád, kdyby si po zhlédnutí inscenace divák uvědomil, že průměrných lidí jsou miliardy a v každém dřímá kousek touhy po moci, kousek malého Hitlera. Xenofobní, vlastně hodní, obyčejní a dokonce i věřící lidé vám řeknou Já bych ty Vietnamce, černochy, Ukrajince, Židy hnal! Víme, čeho byli takoví lidé schopní před šedesáti lety. A pořád je to přítomné. Takový démon, lidská obluda ve většině lidí.

Slyšíte takové hlasy i dnes?
Stačí poslouchat představitele Dělnické strany. Tváří se, že jim leží na srdci dobro národa. Když slyším slovo národ, vytane mi německý výraz Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei. A jsem doma. Možnost opakování válečných hrůz je bohužel stále otevřená.

Arnošt Goldflam

Prozradíte něco o představení?
Moc se mi líbí koncepce, kterou režisér Jan Borna zvolil. Vložil do představení operetní árie, přičemž opereta, jak ji mám rád, může žánrově ladit s tou dobou. Víte, já jsem to nějak napsal, nějak jsem si to představoval a každý režisér to přečetl úplně jinak. Začal jsem se dokonce hádat s kolegou Bornou o jedné z vět v představení – myslel jsem, že ji nepochopil správně. On mi vysvětlil, že to já jsem to správně nepochopil. Ale správně napsal.