Arnaldur Indriđason: Duel
Až několik minut po skončení představení o páté do sálu vstoupil uvaděč. O něco později než obvykle, protože musel zaskočit za paní v pokladně, občas si takto vzájemně vypomáhali. Na představení o sedmé přišlo nezvykle mnoho lidí a před pokladnou se utvořila delší fronta. Během té doby nemohl pouštět do sálu, lístky tedy kontrolovala dívka z kiosku. Jakmile se naskytla příležitost, spěchal do kinosálu. Musel návštěvníkům kina otevřít východové dveře a zase je zavřít, aby nikdo nezůstal sedět na místě a nepočkal si na další představení, nebo nevstoupil dovnitř některým z východů.
Jako pokaždé, kdykoli se opozdil, si návštěvníci už dveře otevřeli sami. Sešel tedy uličkou dolů a zavřel nejprve pravé dveře, potom přešel místnost a zavřel i levé. Představení o sedmé mělo začít za chvíli a návštěvníci netrpělivě čekali, až budou vpuštěni dovnitř. Na zpáteční cestě do foyer uvaděč zkoumavým pohledem přelétl řady.
V přítmí místnosti uviděl, že někdo zjevně po představení neodešel.
Chlapec se školní taškou seděl stále ještě na svém místě, ale byl nějak skloněný nad vedlejší sedadlo, takže ho bylo sotva vidět. Zřejmě tvrdě spal. Uvaděč ho znal od vidění, stejně jako jiné pravidelné návštěvníky, kteří měli ve zvyku chodit jen na určitá představení nebo si sedávali vždycky na jedno určité místo. Tento chlapec navštěvoval kino často, bylo mu úplně jedno, jaké filmy se promítají, zřejmě ho zajímaly všechny. Občas se uvaděče ptával, jaký film budou dávat příště nebo jestli by nemohl dostat fotky či jiný propagační materiál. Na svůj věk mu připadal poněkud prostý, ne-li přímo zaostalý. A pokaždé chodil sám.
Uvaděč na chlapce zavolal.
Když chlapec nereagoval, prošel uvaděč řadou až k němu, strčil do něho a vyzval ho, aby opustil sál, protože za chvíli začne další představení. Ani teď chlapec nereagoval. Uvaděč se k němu naklonil a uviděl, že má oči polootevřené. Dloubl do něho silněji, ale chlapec se nehýbal. Nakonec ho chytil za rameno, aby ho zvedl, avšak pocítil, že tělo je nezvykle těžké a jakoby bez života. Opět ho pustil.
Na podlaze se válely prázdný sáček od popcornu a láhev od limonády.V tu chvíli se světla v sále rozsvítila. Teprve tehdy uvaděč uviděl na podlaze kaluž krve.
Albert se třikrát pokusil Mariana Briema vzbudit, ale ten se až na čtvrtý pokus na gauči trochu pohnul. Spal předtím tvrdě, a i když se konečně probral, zřejmě mu sen i v bdělém stavu nějak pokračoval. Nebo to snad byla vzpomínka, která v něm ožila už ve spánku. S léty bylo stále těžší mezi tím rozlišovat.
Ale zkrátka tu ještě pořád byly ty staré známé fragmenty obrazů z dánského tuberkulózního sanatoria: sněhobílé ložní prádlo, vlající v letním větru, lehátko vedle lehátka v půlkruhové odpočívárně, pacienti, kteří už byli v podstatě na pokraji sil, a stůl s lékařskými nástroji, dlouhými jehlami sloužícími k pumpování vzduchu do hrudníku, aby se plicím ušetřila práce.
„Mariane,“ oslovil ho Albert poněkud podrážděně. „Neslyšíš, co říkám? V Hafnarbíó probodli nějakého kluka. Čekají na nás. Zajišťovací skupina už jela napřed.“
"Probodli? V Hafnarbíó?“ zeptal se Marian a zvedl se. „A pachatele už chytili?“
"Ne. Ten chlapec byl, když ho uvaděč našel, v sále úplně sám,“ řekl Albert.
“V Hafnarbíó?“
"Ano.“
"Ten kluk se díval na film?“
"Ano.“
"A uprostřed filmu ho někdo probodl?“
"Ano.“
Moba, přeložil František Ryčl
