O badatelích na literárním poli, teorii chaosu, ale také o lásce pojednává jeho hra Arkádie, přeskakující ve dvou časových rovinách, romantismu a současnosti. Národní divadlo ji právě uvádí v režii Radovana Lipuse, jinak režiséra Národního divadla moravskoslezského.
"Tahle sezona je pro mě výjimečná, protože jsem měl tři premiéry ve třech našich národních divadlech. Začal jsem Ostravou, pokračoval Brnem a teď Národním. Nejnárodnějším, nejstarším a nejtradičnějším," říká Lipus.
* Nebojíte se, že se diváci leknou, až se dozvědí, že přišli na kus, v němž se diskutuje o literatuře a o fyzice?
Stupeň úleku bude zřejmě různý. Někteří se leknou tak, že raději nepřijdou. Nemalý zbytek těch, co se hned tak nelekají, doufám, bude rád. Koneckonců, které jiné divadlo než právě Národní by mělo uvádět takový typ intelektuální dramatiky? „Národní“ divadlo zavazuje, ale ne k halasné oficiálnosti, strnulosti a blyštivému patosu, ale k dramaturgické, intelektuální a inscenační odvaze. Navíc jsem přesvědčen, že Arkádie je nesmírně vtipná a okouzlující hra. Stoppard ji napsal tak brilantně a rafinovaně, že připomíná mnohopatrovou budovu. Kdo chce, může projít pouze pasáží v přízemí, vyšší patra však skýtají nečekaná bohatství. Arkádie je půvabná, dojímavá, je to rozkoš z myšlení. Vidím ji jako dokonale skloubenou zaoceánskou loď s mořskou pannou na přídi, která veze santal, ebenové dřevo a vzácná koření. Naším úkolem je loď, kterou dramatik tak nádherně vybavil v loděnici, převést přes oceán a neztroskotat.
Vystoupal jste jako režisér na střechu Stoppardovy stavby?
Stoppard se musel u psaní určitě náramně bavit, protože je tam dost potměšilostí, pastí a léček -iluzivních dveří, které vypadají jako skutečné, ale jsou jenom namalované. Pro režiséra je čest a radost se s takovou výzvou setkat.
Stoppard má k českému prostředí blízko, zkoušel jste ho třeba kontaktovat a diskutovat o detailech hry?
Setkal jsem se s ním na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, byť jsem s ním osobně nemluvil. Momentálně připravuje novou hru, která by měla mít za rok premiéru v pražském Národním divadle, a mám zprávy, že v této souvislosti se chystá i na naši Arkádii.
Arkádie nedovoluje režisérovi příliš popustit uzdu vlastním interpretacím.
Ano, v textu je hra už vymyšlená jako skládanka v rovině, kterou vystříháte a postavíte z ní prostorový objekt. Samozřejmě je možné Stopparda popřít, permutovat, ale myslím, že v tomto případě je to cesta do pekel. Vycházet důsledně z autora je velmi náročné, myslím, ne-li těžší než kolem hry vymyslet mnoho nových asociací, fabulací a hříček. Sloužit autorovi je vzrušující cvičení kázně. Ve Stoppardově hře se téměř nedá škrtat. Odstranili jsme jen ty nejvýraznější odkazy na britské reálie a literární tradice, které u nás nejsou všeobecně známé.
