Šlo o doprovodný kulturní program olympijských her. Po půl roce byli Argonauti uvedeni na scéně Laterny magiky.
Báj o putování argonautů s mnoha dobrodružnými zastaveními prošla redukcí. Vyškrtnuta byla kupříkladu zpáteční cesta z Kolchidy a zúžením prošla i osádka lodě Argó. Inscenátoři vyprávějí příběh velice epicky, téměř bez metafor jitřících fantazii.
Avšak i přes velkou míru popisnosti není leccos jasné. Už jenom rozpoznat slovutné reky v Iásonově mořeplavecké družině je obtížné. V lepším případě je charakterizuje alespoň jedna situace (Hylás podléhá kouzlu jezerních nymf) nebo kostým (okřídlení bratři Kalais a Zétés).
U žádného hrdiny, včetně vůdce Iásóna, se však nedá hovořit o plnokrevně vytvořené figuře - postavy si nenesou originální pohybový výraz, natož aby se některá pod vlivem dobrodružné plavby vyvíjela. Proto ani interpreti, na nichž je za poslední léta patrný posun kupředu, nemají šanci výrazněji zaujmout.
Překvapila strnulost choreografie Jana Kodeta - těžko říct, zda na to měla větší vliv absence pro Kodeta příznačného metaforického a asociativního vyjadřování, nebo neinspirující, emocionálně bezbarvá hudba Dimitrise Maragopula. I navenek vypjaté nebo vášnivé scény vyznívají nevzrušivě - boj na život a na smrt mezi Polydeukem a Amykem je stejně neuvěřitelný jako milostné hrátky Lémňanek a argonautů.
Inscenace vychází z typického principu propojení živého herce a projekce. Bohužel tomuto propojování chybějí zajímavé nápady, takže taneční dění na scéně se takřka nedokáže prosadit proti filmu Petra Čepického. Film, místy příliš statický a studiový, dominuje hlavně rozměrností ploch, na něž je promítán.
Byť se pracuje s několika druhy projekce, díky níž se občas daří vytvořit zajímavou trojrozměrnou iluzi, působí inscenace dosti ploše. To je i případ scény mořské bouře, která věrohodně běsní pouze ve filmu. Jedním z mála chytrých a funkčních propojení filmu a dění na jevišti je inspirace jednotlivých scén motivy na antických vázách.
Premiéra Argonautů je dalším příspěvkem do debaty, kudy dál s Laternou magikou. Ukázalo se, že technický princip, na němž je postavena, sám o sobě nestačí. Navíc, není-li rychle rozvíjen, stále více pokulhává za multimediálními vymoženostmi dneška.
Nabízejí se dvě možné cesty: buď miliony dávané na nové inscenace nahradí desítky milionů, čímž se podaří vytvářet supermoderní fascinující show, kde vše ostatní bude podružné, nebo přijdou režiséři, choreografové, dramaturgové a výtvarníci s novými, překvapivými, originálními a třeba i riskantními a provokujícími nápady. Argonauti ukazují, že bez efektu a nápadu současně to nejde.
