Aleš Brichta, jenž stojí jednou nohou v popu a který vydává sólová alba, dal přednost vlastnímu projektu. Také jeho nástupce Petr Kolář není jenom metalista. Zpíval v kapele Precedens a dosud střídal jeden muzikál za druhým
Nicméně kytaristé Jiří Urban, Miroslav Mach, bubeník Marek Žežulka a baskytarista Zdeněk Kub potřebovali za mikrofonem známou profesionální figuru. V sázce byla pověst a další kariéra Arakainu. Byla by asi škoda utnout ji v době, kdy se vrací kytarová muzika, americká Metallica prý oprašuje svou metalickou minulost a rock prožívá jistou renesanci.
Petr Kolář do kapely zapadl skvěle: jeho hlas na novém albu Metalmorfoza je drsný a zároveň školenější než Brichtův. Vypjaté pasáže, ve kterých by Brichta spíše chrlil proudy slov, nový vokalista suverénně vyzpívá. Kolář vůbec zvládne všechny hlasové polohy, které kapely tohoto střihu vyžadují.
Je uvolněný i agresivní v písni Slávou opilí. Hladce se probíjí metalovou masou (Mládí v hajzlu), kterou jako by zušlechťuje jeho melodický zpěv. To činí Arakain ještě přístupnější pro širší masu fanoušků. Vždyť píseň Ptáci z ráje, jejíž refrén se klene vzhůru z kytarové masy, je hit jako vyšitý, stejně jako hybná píseň Padej, „vybuzená“ až na hranici šílenství.
Bez organického propojení vokálu se skupinou by to však nefungovalo. Arakain hraje přesně, neúprosně a důrazně. V případě nového alba lze spíše hovořit o návratu ke kořenům než o zásadnější proměně. Kapela ignoruje elektroniku, nesnaží se posunout svůj styl příliš daleko od arakainovských klišé. Některé texty jsou utahané a vnitřně prázdné, třeba Muzeum zla. To byl problém Arakainu i za Brichty.
Kapela, která je dvacet let na scéně, asi nechce po změně zpěváka experimentovat se stylem. Pod váhou odpovědnosti se rozhodla pro minimální pokrok v mezích arakainovských zákonů. Zůstala konzervativní a vyšlo to. Prodloužila si život.
