Natolik umělecky ambiciózní projekt, jakým je kompletní nahrávka Dvořákových symfonií s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem, si přirozeně zaslouží i patřičný doprovod. Kromě televizního záznamu devíti koncertů, jež budou uvádět dialogy Marka Ebena s Bělohlávkem, vznikl i dokument v režii Kanaďanky Barbary Willis Sweete.
Ne že by skutečně objevila nový, či výjimečně atraktivní a bezprostřední způsob vyprávění o skladateli na pozadí nahrávání symfonií během koncertů. Sleduje linii narodil se - žil a tvořil - umřel. Průhledy do koncertů orámuje předvídatelným napětím dirigenta před začátkem a uvolněním s náručí květin na konci. Nechává hovořit moudré hlavy na místech s Dvořákem spojených. Kamera asi nejvíce těží z neuvěřitelné podoby skladatele a jeho vnuka Antonína Dvořáka III., který neváhá doložit stejnou tělesnou výšku tak, že se natáhne na dědečkovu postel.
Objevování Dvořákarežie Barbara Willis Sweete |
Hlavy naštěstí řeknou i dost navíc. Jak britský muzikolog David Beveridge, hovořící plynulou češtinou, tak sám Bělohlávek, ale především členové orchestru. Jejich upřímné pocity a postřehy o hudbě jsou na snímku tím nejoriginálnějším. Třeba když sám hudebník vysvětlí, proč to Dvořákovi v Symfonii č. 1 ještě moc nešlo, když měl psát pro hoboj. Nebo když poznamená, že jeho melodie vypadá „jako písnička“, ale je v ní úplně všechno. Nebo když si kontrabasista v Novosvětské symfonii představuje píšťalu na parníku.
Režisérka se ovšem nevyvarovala ani některých klišé s Dvořákem spojených, jako je obdiv bodrého dědy k lokomotivám. Od zahraničního tvůrce by člověk spíš čekal, že se bude klišé vyhýbat. Ačkoli od toho nejzažitějšího, totiž že Dvořák byl takový „prostý český muzikant“, si dokument přece jen drží odstup. Britský badatel vysloví i domněnku, opřenou o tvrzení Dvořákova amerického přítele, že skladatel zvažoval možnost usadit se v Americe natrvalo. Jako moudrý světový muzikant se vrátil domů, aby nerozmazal obraz národního hrdiny.
.
