Prokletí básníci (Paul Verlaine, Arthur Rimbaud)

Prokletí básníci (Paul Verlaine, Arthur Rimbaud)

Antologie Franclových překladů pokryla tisíc let zpěvu galského kohouta

  • 0
Na prahu devadesátky (oslaví ji 28. ledna 2010) vydal překladatel Gustav Francl své životní dílo: téměř osmisetstránkovou antologii francouzské poezie Galský kohout zpívá.

Tohle není kniha na pár večerů, ale životní průvodce všech, kteří se rádi nechají okouzlit melodií a rytmem slov sestavených do krátkých řádků – zkrátka všech milovníků básní. A jelikož jde o francouzskou poezii, je nutné dodat, že dobrých básní.

Ostatně Gustavu Franclovi, žáku profesora Václava Černého, je poezie – nejen francouzská, ale především ona – celoživotní milenkou a on jejím vřelým ctitelem. Není v českých zemích jediný: francouzské básníky překládala řada velkých jmen naší literatury od Jaroslava Vrchlického přes Karla Čapka, Jaroslava Seiferta či Vítězslava Nezvala až třeba po Milana Kunderu.

Nicméně tak obsáhlá antologie, jakou ze svých překladů připravil Francl, nám dosud chyběla a slouží ke cti nakladatelství Vyšehrad, že ji vydalo, stejně jako když před dvěma roky přišlo s prvním českým kompletním vydáním básnického díla Paula Verlaina rovněž ve Franclově převodu.

V paměti krále Čechů měj

Charles BaudelaireČistě náhodou se mi poprvé antologie otevřela na straně 132, na verších Guillauma de Machaut věnovaných králi Janu Lucemburskému. Guillaume de Machaut (kolem 1300–1377), básník a jako hudební skladatel nejvýznamnější představitel stylu nazývaného ars nova, byl sekretářem Jana Lucemburského, tudíž přirozeně o svém chlebodárci nemohl psát negativně.

Nicméně současné české oči stejně potěší, když si čtou: "V paměti krále Čechů měj ... ten léna štědrou rukou svou/ i zlato, šperky rozdával/ a nic než čest si nenechal./ Věru jí měl víc než kdo jiný." (Píšeme "současné oči" – tehdejší Češi, kteří Janovi oprávněně zazlívali, že se o své království příliš málo stará, a to štědré rozdávání mu vyčítali, by s básníkem nepochybně polemizovali.)

Machautovy verše, jakkoli k nám promlouvají přes propast téměř sedmi století, však zdaleka nejsou v antologii nejstarší. Těmi jsou anonymní Modlitba jako žalozpěv a verše básníka de Peitieuse z přelomu 11. a 12. století. A tak to jde hezky přehledně v oddílech: Středověk, Renesance a klasicismus, Romantismus, Symbolismus a cesta k dnešku – takže si čtenář může vybrat nejen podle svého oblíbeného básníka, ale i podle svého oblíbeného historického období.

A nachází písně milostné ("Říkal jste, že mě tolik milujete, tolik, ach tolik jsem vám věřila," vyznává se Marguerite de Navarre), žalozpěvy (Sbohem Marie Stuartovny od Pierra-Jeana Bérangera), balady Villonovy i Deschampsovy. Setkává se s lehce erotickým Victorem Hugem i prokletými básníky, s Apollinairem se postaví na most Mirabeau, polituje žárlícího Aragona a pousměje se nad Mravencem Roberta Desnose.

Tihle všichni a mnozí jiní jsou slavní. Ale vedle nich ke čtenáři hovoří i další, dosud mu neznámí. A hovoří řečí neméně krásnou. Jako třeba Denise Jallaisová (1932) v básni nazvané Hra, jež antologii uzavírá a ve své stručnosti je kouzelně výmluvná: "Vypila jsem s tebou sklenku jara/ Ještě máš na tvářích pel/ A malou vážku v kapse."

Jen když ji verš můj uchová

Stéphane MallarméHra je i poezie. Přitažlivá hra se slovy, na něž Gustav Francl hraje jako na jemný hudební nástroj. Co totiž na antologii Galský kohout zpívá fascinuje nejvíc, není ani tak to obrovské množství práce a času, který jí autor věnoval, i když je obdivuhodné.

Je to jeho překladatelský jazyk. Jazyk přirozeně vysoce básnický, ale zároveň vysoce moderní, místy – i v překladech starších či nejstarších děl – až lehce hovorový. Díky tomu se i dávné písně trubadúrů nebo díla z éry klasicismu dobře čtou, člověk neškobrtá o archaismy, cítí se stejně příjemně jako při četbě textu nějakého dobrého současného šansoniéra (nebo rockera).

Arthur Rimbaud: Samohlásky

A čerň, E běl, I nach,
U zelená, O modrá.
Hodlám teď odhalit
ty vaše rodokmeny.
A černý korzet je chlupatých
much, jimž není
zatěžko smrduté zbytky
v zahradě požrat.

E to je průzračnost,
čistota mlh a nebe,
výbuchy ledovců,
čestný král, květů chvění.
I purpur plivanců,
úsměv na usmíření
rtů, které opilost krás
zbavit nedovede.

U moře vířící,
jež bouře obletěla,
klid luk se zvířaty
a klid vědcova čela,
jež ponořeno je
do záhad tajemných.

O jasná polnice
podivně rozječená,
ticho, které na svět i nebe
ohled nemá.
O je i Omega, modrý jas
očí tvých.


(Přeložil Gustav Francl)

Místo striktních rýmů Francl občas sáhne k asonanci a vůbec to není na škodu. Příklad? Třeba závěr básně Jestliže hlava má od Pierra Corneille, jehož známe především jako autora dramatu Cid: "Markýzo, na to pomyslete:/ byť stařec děsil by vás snad,/ když je jak já, pak bude lépe/ občas mu trochu přízně dát." A co za tu přízeň básník slibuje? "Čas vaši krásu nepromění,/ jen když ji můj verš uchová." Která dáma by takovému příslibu odolala?

Nicméně vraťme se ještě k tomu hovorovému jazyku. Pro ilustraci poslouží jedna z nejznámějších a do češtiny nejpřekládanějších balad Françoise Villona o Pařížankách a jejich výřečnosti. Poslední čtyřverší převedl v roce 1927 Otokar Fischer takto: "Nechte mi moje Pařížanky!/ Jsou první se svým uměním./ Žvatlají sic i Taliánky,/ však Paříž, Paříž hraje prim."

Ve villonovském výběru vydaném v roce 1987 sáhla Jarmila Loukotková k této verzi: "Prvenství mají Pařížanky,/ přiznej to, nebo pohoříš./ Ač jedák mají Talijánky –/ kam na nás, dámy, na Paříž."

A Franclův překlad? "Myslím, že naše Pařížanky/ jsou vítězkami soutěže,/ v níž ostrouhaly Taliánky./ Není na holky z Paříže." Záleží na vkusu, ale osobně mu dávám přednost. Už proto, že v něm tak trochu slyším průšviháře Villona pohvizdovat na pařížské krásky... Gustav Francl v závěrečném Slovu překladatele zdůrazňuje, že jako každá antologie je i ta jeho subjektivním výběrem. Díky za něj.

Galský kohout zpívá
Překlad Gustav Francl.
vyd. Vyšehrad, 776 stran, cena 498 korun

Hodnocení MF DNES: 100 %