Experimentální poezii se Václav Havel věnoval téměř výhradně v 60. letech. V roce 1964 dokončil sbírku Antikódy, jež byla tehdejším nakladatelstvím Mladá fronta odmítnuta, výběr z ní vyšel až o dva roky později ve svazku Protokoly. S kompletní podobou se mohli čtenáři seznámit až v roce 1993, později byly zařazeny i do jeho sebraných spisů.
Kromě původní sbírky Havel vytvořil v pozdějších letech už jen několik dalších víceméně příležitostných básní. Celé Havlovo dílo této oblasti včetně sedmi dosud nezveřejněných básní vydala nyní Knihovna Václava Havla v péči editorů Lenky Jungmannové a Jana Šulce.
Pro svou experimentální poezii zvolil Václav Havel formu takzvaného typogramu. "Typogram v moderním slova smyslu je označením pro grafickou – vizuální, obrazovou – báseň, která chápe slovo spíše jako obraz než jako znak," píše Lenka Jungmannová. "Pracuje tedy s písmem (příkladně s klávesnicí psacího stroje), grafikou a prostorem papíru jako se svého druhu materiálem výtvarným."
Základním "pracovním prostředkem" Havlovy básnické tvorby byl právě psací stroj. Využíval všech jeho možností: libovolného posunu papíru po válci, obracení papíru, obojího typu písma, zhusta i dalších znaků (interpunkčních znamének, podtržítek, lomítek apod.).
Některé básně jsou čistě beze slov a jsou svého druhu vlastně grafickými listy, což je třeba případ básně Nálada, která je přetištěna i na obálce aktuálního vydání Antikódů.
Nálada
Typogram Václava Havla
Velmi často si Havel pohrával s různými možnostmi napsání jediného slova či fráze. Ty pak jeho autorským zásahem byly představeny ve zcela novém světle a dostaly tak básnický rozměr. To je třeba případ devátého oddílu původních Antikódů s názvem Člověk, kde autor toto slovo variuje na dvanáct způsobů.
Některé z pozdějších básní, zařazených až do dalších vydání, mají kromě vizuálního i v podstatě tradiční sémantický, často ironický smysl. Jedná se o nejrůznější parafráze, mystifikace a výpůjčky a korespondují tak s částí díla Havlových básnických souputníků Jiřího Koláře či Josefa Hiršala.
Typogramy Václava Havla ze sbírky Antikódy
Druhý jmenovaný Havlovy Antikódy označil za "angažovanou artikulaci absurdity". V tomto ohledu sbírka plně zapadá do Havlova literárního díla i životního příběhu.
Václav Havel v roce 1968 (snímek Jana Lukase)
"Vždycky mi to sklouzlo do nějakého napůl satirického obsahu. Ale nebyl to program, spíš za to mohla moje povaha," napsal autor v souvislosti se svoji pozicí v kontextu světové experimentální poezie 60. let, do níž sice toužil vplout podobně jako jeho kolegové, ale onou mimoděčnou angažovaností se z ní naopak vymaňoval.
Na první pohled se zdá, že pokus inscenovat tento druh poezie je předem vyloučen. Pražská Laterna Magika, která představení Antikódy nastudované režisérem Braněm Mazúchem uvedla 21. března v premiéře, však využila svých možností i zkušeností s moderním propojením scénického pohybu, projekce, světel a využití moderních počítačových technologií a pracujících v reálném čase.
V prostoru piazzety Národního divadla v Praze je do 7. 4. výstava Antikódy Václava Havla.
Vytvořila tak inscenaci, která odpovídá režisérově představě: "Většinu typogramů lze považovat za živou strukturu s vlastním příběhem. A právě přenést tyto příběhy do scénických situací bylo naším úkolem." Nejbližší představení Antikódů na Nové scéně Národního divadla lze navštívit 8. dubna. Cestou si zájemci mohou na piazzetě prohlédnout výstavu, na které jsou Havlovy typogramy prezentovány ve výrazně "nadživotních" velikostech.
