Režie Anny Kareniny se ujal Peter Gábor. V hlavní roli krásné a vášnivě zamilované ženy se střídají Lenka Vlasáková s Michaelou Badinkovou. "Velké osudy, to je pro herce nádhera," poznamenává Lenka Vlasáková.
Máte vztah k ruské klasice. Vaším absolventským představením byl Dostojevského Idiot. Když můžete volit, tak Tolstoj, nebo Dostojevskij?
Mám velké štěstí, že se s ruskou klasikou od školy průběžně potkávám. Ale mohu-li vybírat, tak nejradši Čechov, zejména proto, že Dostojevskij a Tolstoj psali romány a na jevišti jsou to vždycky dramatizace.
Dlouhé roky jste byla v angažmá v Městských divadlech pražských, i když vaší domovskou scénou bylo Rokoko a nikoli ABC. Jaký je to pro vás po letech návrat? Z Rokoka jste prý odcházela s tísnivými pocity.
To je pravda, taky Rokoko bylo v té době vlastně v rozkladu. Ale bylo zdravé odejít, byla jsem tam devět let a navíc to bylo mé první angažmá. Není to úplně návrat domů, Městská divadla pražská jsou dnes odlišná, soubor je jiný, ale s mnohými jsem už pracovala, takže si tu nepřijdu jako na návštěvě.
Co je na Anně Karenině aktuální? Dramaturgie zdůrazňuje motiv sváru mezi vášnivým citem a povinností. Má tohle ještě co říct v naší morálně rozvolněné době?
Ale rozpor mezi vášní a povinností potkal mnoho z nás. Včetně mě. Člověk buď zůstává ve vztahu, který vás úplně nenaplňuje, nebo najde odvahu ho opustit. Vášnivé a tragické vztahy zažíváme pořád.
Je vám Karenina blízká právě tím, že jste sama v životě musela takto volit?
Myslím si, že jejím motivacím rozumím. Rozumím rozchodu, chápu, že v jeden okamžik vás vášeň úplně přelije a že teprve až za nějaký čas se můžete podívat zpátky a pohlédnout na spálenou zemi. Záleží na tom, jak se s tím člověk vyrovná. Také Karenina se ohlíží a výčitky svědomí ji nakonec sežehnou.
Román není jen příběhem vášní lidských srdcí, ale zachycuje společnost a myšlení tehdejšího Ruska. Snažili jste se to do dramatizace nějak vměstnat?
Máme tam hodně silnou linii Levina a rodiny Ščerbackých. Levin je nositelem změn v Rusku a děj se odehrává na pozadí tehdejších morálních pravidel, která vymezují mantinely. K tomu mířila i má otázka po aktuálnosti Kareniny... Každý si v sobě neseme nějakou vnitřní morálku a ta je zásadní. Naše společnost navíc není zcela svobodomyslná, bez předsudků. I dnes vás za něco odsoudí, protože překračujete nějaké hranice. Jenže tehdy byla pravidla jasně daná a dost možná, že to tím bylo jednodušší než v té naší "bezbřehé" svobodě. Pro mnoho lidí bylo například obtížné přijmout, že můj partner je o šest let mladší.
Chodila jste na zkouškách sledovat svou alternantku Michaelu Badinkovou, mladší, bezdětnou, svobodnou dívku. Vidíte, jak ji odlišné životní zkušenosti při roli ovlivňují?
Určitě. Leckteré momenty, které v Karenině hraju, mám podložené vlastní zkušeností. To je na herectví dobré, že můžete čerpat z vlastních prožitků, na jejich základě si udělat představu. Pro Míšu je asi jednodušší zase hrát nezávazný začátek než pro mě, která má tři děti a je rozvedená.
Váhala jste nad nabídkou zahrát si Kareninu?
Když člověk dostane takovou roli, vždycky si udělá schůzku sám se sebou. Mám na herectví ráda, že je to velké setkání sama se sebou, možná tím člověk hledá, kdo vlastně je. Jsem někdy až překvapená, co všechno ve mně je. Třeba co zloby a neštěstí v sobě člověk může mít, aniž si to uvědomuje.
Jaké poznání vám přinesla Karenina?
Že jsem silnější, než si myslím. Ale i v tom negativním významu.
Anna Karenina bývá vykládána jako velká tragická hrdinka - má také nějaké nesympatické rysy?
Myslím si, že je tak utopená ve vášni a lásce, po níž touží trvale, věčně, že nedokáže unést všednost běžného života. Nemůže být proto nikdy šťastná.
