Ze zámoří se často vrací, nedávno kvůli čtyřicetiletí komedie Na samotě u lesa. "Příjemná nostalgická sešlost," líčil. Vzápětí poprvé viděl film Šílení.
Tak povídejte, jaký je první dojem?
Jako když člověka vezmou po hlavě palicí a připadá si, že má úplně vymytý mozek.
Vaši herečtí partneři během natáčení vesměs tvrdili, že si výsledek vůbec neumějí představit. Byl jste na tom stejně?
Ne, já jsem velice zocelený a výsledek jsem si představit uměl. Zvláště po Otesánkovi, jehož jsem veliký fanda. Vůbec obdivuji filmy Jana Švankmajera, jeho tvorbu sleduji celých čtyřicet let, ale Otesánek na mě zapůsobil podobnou silou jako Šílení. Ač šlo o českou pohádku, účinkoval jako antická tragédie.
Film Šílení záměrně mlží, kdo je blázen a kdo lékař. Víte od režiséra alespoň vy, jak je tomu doopravdy?
Ne, ani nám nesvěřil, kdo má pravdu. Kdykoli se někdo z herců zeptal na něco zásadního, třeba právě na to, kdo je blázen a kdo ne, Švankmajer odpověděl, že si to musí divák přebrat sám. A to je správná odpověď, onu dvojlomnost je třeba podporovat.
Čekal jste, že Šílení vyústí alespoň v trošičku naděje podobně jako Otesánek?
No – je pravda, že optimismu to člověku zrovna nedodává. Ovšem na druhé straně cítíte, že se zrodilo umění, a umění, jak známo, je samo o sobě očistné. To je potřeba přiznat i uznat: vycítíte a vidíte přece, že je to vážné dílo, takové, které očišťuje.
Myslíte si, že Šílení někoho pobouří?
Pravděpodobně ano, pobouří. A pravděpodobně z toho bude Jan Švankmajer mít i radost, neboť to je součást jeho záměru. Lidé se alespoň budou muset zamyslet. Filmů, které nenabízejí žádnou myšlenku ani pobouření, už je dost.