Strohé je i kostýmování: padnoucí obleky, vojenské uniformy, současné dámské šaty. Režie klade důraz na precizní práci se slovem a podtrhuje sociální rozvrstvení postav - od chladně korektní angličtiny benátské honorace přes rétorického Othella po protivně kvákavý dialekt plebejce Jaga.
Mohlo by vlastně zůstat "jen" u toho: schopnost herců "umluvit" přirozeně a se všemi významovými nuancemi Shakespearův květnatý jazyk je obdivuhodná.
Ale ve druhé polovině se inscenace mění: trhliny v téměř "realistickém" pojetí, zpočátku nenápadné, se zvětšují a v posledním dějství, kdy vše směřuje ke škrtičské scéně, místo obvyklé srdceryvnosti převládne poťouchlá tragikomedie.
Obrovitý Othello, jenž se dlouho snažil se ovládat, jak to jen šlo, působí nyní jako zmatený prvňáček, dodává si odhodlání řečněním a téměř s úlevou se rozzuří, když se ho Desdemona snaží přesvědčit o své nevině; působí to trochu směšně, ale zároveň věrohodně a nepateticky "současně".
Režie nicméně drží náladu přesně na hraně a nejisté pochechtávání publika rychle vystřídá mrazení v zádech. Smrt je ostatně přítomná tak říkajíc hmatatelně - škrcení je v kontrastu s "bezkontaktní" stylizací ostatních násilných scén vyvedeno zcela naturalisticky.
Cheek By Jowl reprezentuje typicky anglický přístup ke klasice: nejde o to šokovat originálním výkladem, ale co možná nejvíce využít možnosti textu. Ukazuje se, že i v případě tak obehraného titulu, jako je Othello, může toto pojetí vést k silnému výsledku.
William Shakespeare - Othello
Soubor Cheek By Jowl ve Stavovském divadle Praha. Režie Declan Donnellan, výprava Nick Ormerod, světla Judith Greenwood, hudba Catherine Jayes.
 Jonny Phillips (vlevo) jako Jago a Nonso Anozie v roli Othella ve stejnojmenné inscenaci divadla Cheek by Jowl. |
