Michala Davida jste prý k napsání Angeliky přesvědčila vy. Nemrzí vás tedy, že se vaše jméno neobjevuje v programu také u kolonky námět?
Vůbec ne. Já jsem ráda, že na mě dali a že Angeliku můžu hrát. Angelika je splněním mého holčičího snu, byla pro mě prototypem ženství už jen proto, že já jsem celé dětství vypadala jako kluk. Jako malá jsem ji uměla nazpaměť, a když nám v divadle nedávno pouštěli Angeliku na DVD, zjistila jsem, že stále mnoho pasáží mohu předříkávat s herci.
Mohla jste alespoň nějak zasahovat do scénáře, který spojil všechny díly?
Ani jsem neměla takové ambice. Libor Vaculík je propojil chytře, všechno důležité v ději zůstalo a příběh má spojující linii. Nicméně bude to náročné. U Kleopatry jsem si říkala, jak je obtížné, když mám dvacet výstupů. Angelika jich má jen v první půli ještě o pět víc. Trochu se obávám úbytku fyzických sil. Jsou tam scény, v nichž mám jen třicet sekund na to, abych vyměnila kostým a oběhla celé divadlo a začala zpívat.
S Josefem Bednárikem jste v muzikálu jako komparzistka v Draculovi začínala. Považujete ho učitele?
To nemohu říct, protože se potkáváme po dvanácti letech a mnoho věcí jsem se naučila za pochodu. Pamatuji si však připomínky z Draculy, které tehdy dával představitelům hlavních postav. Spíš je fajn zase si uvědomit, kolik má energie, jak je vtipný. Když ho pozoruji na zkouškách, říkám si, že nejlépe by celý muzikál odehrál on sám.
