Michal Mareš (1893-1971) byl mužem s podivuhodným osudem. V mládí inklinoval k anarchistickému hnutí, znal se s kdekterým význačným literátem Prahy před první světovou válkou. Byl novinářem, divadelním dramaturgem i příležitostným hercem, psal divadelní hry, básně i prózu, procestoval lán světa. Za druhé světové války se podílel na práci ilegálních skupin, přesto byl v květnu 1945 omylem zatčen sovětskou NKVD a málem popraven.
Svou hvězdnou hodinu zažil až v letech těsně poválečných, kdy publikoval v týdeníku Dnešek a ve Svobodných novinách. Jeho reportážní cyklus s názvem Přicházím z periferie republiky upozornil na excesy, ke kterým docházelo těsně po válce v pohraničí (ale nejen tam), ať už na odsouvaném německém obyvatelstvu a jeho majetku, nebo i na českých usedlících.
Zvláště jeho odhalení zvěrstev páchaných v České Kamenici skupinou samozvaných vládců nad městem připoutalo k jeho psaní nebývalou pozornost. Marešovy články rozbouřily hladinu veřejné debaty, přišly na přetřes v tehdejším Národním shromáždění i ve vládě. Mareš, ačkoli celý svůj život orientovaný doleva, ležel v žaludku především komunistickým politikům (ministr informací Kopecký označil Mareše při jednom vládním zasedání za gaunera) a tisku.
Ten vedl proti Marešovi intenzivní kampaň a po únoru mu vítězný revoluční předvoj pracujícího lidu všechno spočítal. Mareš, zatčený už v březnu 1948, si odseděl sedm let, po propuštění dožil v ústraní a jeho dílo upadlo v zapomnění.
Péčí Pavla Koukala vyšel před deseti lety záslužný výběr z Marešových textů - společně s jeho memoáry - v knize Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. Deset let poté literární historik Michal Jareš shromáždil takřka všechny Marešovy poválečné texty - i netištěné - a doplnil je dalšími materiály, které se vztahují k tématu, od dopisů čtenářů otištěných na stránkách Dneška až po polemické články v jiných periodicích.
Výsledek lze použít hned na několik způsobů. Za prvé jako sumář svinstev, motivovaných nejen touhou po odplatě za válečná příkoří, ale především hrabivostí a gaunerstvím poválečných zlatokopů. To, co dnes máme podložené archivními prameny a historickým bádáním (především v pracích Tomáše Staňka), zde dostáváme prakticky "z první ruky", navíc velmi sugestivně podané.
Za druhé je Přicházím z periferie republiky pozoruhodným příspěvkem k historii žurnalistiky v předúnorovém Československu. Díky doprovodným materiálům můžeme sledovat, jakou odezvu Marešovy texty měly, jakým způsobem na ně reagovala jiná periodika, jakým způsobem se vedly tehdejší tiskové polemiky. Zároveň lze vysledovat, jakým způsobem se s Marešovými články pracovalo, co na stránky Peroutkova Dneška prošlo a co zůstalo neotištěno.
A zároveň je soubor Marešových textů svědectvím o odvaze říkat nepopulární věci, odhalovat nepříjemné skutečnosti a také o názorové pevnosti v časech jen domněle svobodných, kdy odvaha a názorová pevnost byly rizikové hobby. Je to čtení tíživé, zhusta děsivé, ale pro poznání té doby nezbytné.
Michal Mareš: Přicházím z periferie republiky
vyd. Academia, 596 stran
