Harry Crews

Harry Crews | foto: archiv

Americký auťák řídí drsný Harry Crews

Jak naznačuje olomoucký amerikanista Marcel Arbeit v doslovu k překladu novely jižanského spisovatele Harryho Crewse Auťák, těžko bychom našli výstižnější symbol amerického způsobu života než automobil.

Ve Spojených státech se tento stroj stal objektem touhy, přičemž na místě jsou i erotické implikace.

V literatuře amerického Jihu se automobil příznačně pojil nikoli s vymírající aristokracií, která jezdila na koni, nýbrž s nižšími společenskými třídami představujícími nastupující materialismus a konzum, a především s takzvanou bílou spodinou (anglické "white trash" navíc navozuje představu odpadu).

Označována tak byla bělošská vrstva obyvatelstva stojící jen o stupínek výš než černoši, která izolovaně a anonymně dřela na pronajaté půdě a k níž se vázala řada stereotypů: od chatrného zdraví přes nevázané pití až po domácí násilí.

Třebaže současné politicky korektní trendy vnímají white trash coby termín škodlivý a pokoušejí se jej vymýtit, multikultura devadesátých let 20. století se paradoxně zasloužila o jeho renesanci, byť výlučně v souvislosti s literaturou.

Ústy akademiků totiž začala hlásat, že i bílá je barva a že rovněž bělošskou kulturu je třeba zkoumat v celé její šíři, přičemž důraz kladla na ty nejníže postavené (a doposud opomíjené) skupiny.

A byť se reálné podmínky bělošské chudiny v USA výrazně nezměnily, na univerzitní půdě se horlivě zahájila studia její umělecké tvorby – od hudby a výtvarných projevů až po písemnictví.

Nálepka "white trash renaissance" zaštítila a vyzdvihla desítky tvůrců. Patří k nim i Harry Crews, narozený roku 1935 v Georgii.

S ukázkou z Crewsovy autobiografie a s medailonem autora se české publikum mohlo před pár měsíci seznámit díky antologii Vypravěči amerického Jihu.

Harryho dětství jako by vypadlo z říše obligátností (nevlastní otec alkoholik, záhadná nemoc, opaření horkou vodou atd.).

Z těchto spárů jej nevysvobodila ani tak služba v armádě za války v Koreji, jako následná možnost vzdělání: jako veterán navštěvoval i kurzy tvůrčího psaní, které vedl Andrew Lytle, jehož někdejší žačkou byla proslulá Flannery O’Connorová.

Nicméně i coby již uznávaný spisovatel Crews nezapadl do spořádanosti; otázkou je, zda časem svoji image jižanské obdoby Huntera S. Thompsona, Charlese Bukowského nebo podobných bouřliváků si tento svalovec s čírem a tetováním nebudoval už cílevědomě.

Ale v době vydání Auťáku – psal se rok 1972, takže jde o Crewsovo rané dílo – tyhle otázky ještě nebyly na pořadu dne.

Já ten bourák sním
V Auťáku má každá postava svůj vůz, který si neustále vylepšuje a hýčká. Zároveň se moře aut rozpadá na jednom rodinném vrakovišti, kde se pracovně uchytili všichni rodinní příslušníci kromě syna Hermana, který vždy byl "snílek" a po nezdaru expozice "Vaše zážitky v našich autech" se rozhodne jeden zbrusu nový bourák sníst.

Coby atrakce se Hermana ochotně ujme majitel hotelu jménem Homer Brut, zrůdné ztělesnění byznysu, který okolo něj rozjede reklamní kampaň. K ní se po počátečním váhání přidá i Hermanovo dvojče Mister, jehož obchodním heslem se stane "věřím americkýmu lidu".

Protože nechceme prozradit vyvrcholení zápletky, řekneme jen, že právě Mister si posléze prohodí role jak s panem Brutem, tak se svým bratrem.

O’Connorová na steroidech
Harry Crews tvrdí, že ve stylu jej nejvíce ovlivnil Graham Green, nicméně Auťák, rychlý příběh plný hovorového jazyka, spíše připomíná Cormaca McCarthyho.

S McCarthyho prózou Tahle země není pro starý (česky ji letos na jaře vydalo Argo) lze vést paralely i jinde: kde McCarthy podrobně popisuje zbraně, tam Crews do detailu vykresluje vozy, obě prózy přerůstají v hořký komentář ke stavu současné civilizace a v obou je jediným pozitivním prvkem láska.

Crewsovo líčení zevlujícího davu čtenáři může připomenout obdobné pasáže u Nathanaela Westa. Autorův smysl pro groteskno se skvěle projevuje v charakterizaci osob, které podle jeho vlastního vyjádření jen nedokážou svou abnormalitu skrýt tak jako většina z nás.

V tomto směru se Crews brilantně inspiroval Flannery O’Connorovou, a přihlédneme-li k jeho maskulinní vyprávěcí linii a mačistickým postojům, ne nadarmo ho kritika nazývá O’Connorovou na steroidech.

Výše uvedená srovnání však neznamenají, že Auťák je novelou odvozenou a literátskou. Nebýt psychologicky převysvětleného konce, obligátně zdůvodněného frustracemi z dětství, je kniha Harryho Crewse dobově originálním posunutím tradic a hranic jižanské literatury.

Neboť v Auťáku spíše než jižanskou gotiku a jižanský "hraniční" humor nacházíme rysy, jež o něco později byly nalézány u děl označovaných za postmoderní.