Americké ozvěny Jiřího Hankeho

Před čtyřmi měsíci oslavil kladenský fotograf Jiří Hanke své šedesátiny - tehdy jsme zde recenzovali jeho knihu jazzových snímků nazvanou Stop Time. Nyní mu k témuž jubileu Pražský dům fotografie pořádá výstavu Ozvěny.

„Jiří Hanke původně pomýšlel na retrospektivu, ale nakonec dal přednost premiéře dosud neukončené kolekce. To je jistě divácky vděčné rozhodnutí, vždyť na ohlédnutí za životním dílem může dojít někdy příště... A přece jsou v jistém smyslu Ozvěny bilancí.

Rezonují echem zkušeností tří desítek let Hankeho fotografické tvorby,“ píše se v textu, jenž ve výstavní síni doprovází dvanáct dvojic černobílých panoramatických snímků, z nich každý je nazvětšován na velikost 35 x 82 centimetrů; připojeno je osm dvojic menších rozměrů.

Jen tak mimochodem: jestli je v podstatě komorní expozice divácky vděčnější než retrospektiva, zejména u autora typu Jiřího Hankeho, tedy námětově poměrně široce rozkročeného, o tom by se dalo dosti úspěšně pochybovat.

Princip dvojic snímků vystavených v Pražském domě fotografie je jednoduchý: jeden snímek byl exponován roku 1990 v USA, připojen je k němu záběr evropský; většina druhých polovin diptychů pochází z autorovy vlasti, najmě z Kladna a okolí. Tyto „doplňující“ fotky vznikly vesměs až po amerických panoramatech.

Náměty u jednotlivých dvojic spolu souvisejí, převážně běží o nápadné a občas i nápadité vizuální paralely - jako kdyby se sice lišily místo i letopočet expozice, avšak podoby některých scenerií (vrakoviště za městem, průmyslové krajiny) jsou evidentní.

Tvorba Jiřího Hankeho se vyznačuje vytrvalostí - je to autor uvažující v cyklech, v časových souvislostech, je to tvůrce trpělivý. Hankeho schopnost nepospíchat přináší také u Ozvěn své plody.

Jenže kromě diváckého uspokojení, že jubilant neztrácí schopnost prostřednictvím fotografie sdělovat - hle, jak se sobě jako lidé podobáme, ať žijeme v New Yorku, nebo v Kladně! - se dostavuje i pochybnost: nakolik jsou tyhle „americko-kladenské“ příbuznosti a shody toliko vnější, a tedy klamavé?

Nakolik je dvojznačnost povrchu, související s podstatou fotografického zobrazování, Hankem reflektována a nakolik je jím pouze vděčně využívána? Autorův postoj je v tomhle bodě značně nejasný.

Daleko jasnější je, že Ozvěny mají svůj půvab i interpretační vzrušivost tehdy, když Hanke cíleně vyhledával paralelní scenerie už s panoramatickým přístrojem v ruce. Jakmile k americkému snímku z archivu vyštrachal nějakou „normální“ fotku a dodatečně ji panoramaticky ořízl a „přifařil“ k záběru ze Spojených států (spáči na ulici), je půvab zcela pryč.

A nad slunce jasnější je, že Ozvěny jsou výsledkem autorovy civilizační srážky s Amerikou, kam po pádu komunismu zavítal. Dodnes ty zaoceánské iniciační zážitky v sobě zpracovává. Jako kdyby chvílemi dost dobře nevěděl, co to tenkrát vlastně viděl - a pořád to tady hledal…

Jiří Hanke: Central Park, Ney York 1990.

,