„Jiří Hanke původně pomýšlel na retrospektivu, ale nakonec dal přednost premiéře dosud neukončené kolekce. To je jistě divácky vděčné rozhodnutí, vždyť na ohlédnutí za životním dílem může dojít někdy příště... A přece jsou v jistém smyslu Ozvěny bilancí.
Rezonují echem zkušeností tří desítek let Hankeho fotografické tvorby,“ píše se v textu, jenž ve výstavní síni doprovází dvanáct dvojic černobílých panoramatických snímků, z nich každý je nazvětšován na velikost 35 x 82 centimetrů; připojeno je osm dvojic menších rozměrů.
Jen tak mimochodem: jestli je v podstatě komorní expozice divácky vděčnější než retrospektiva, zejména u autora typu Jiřího Hankeho, tedy námětově poměrně široce rozkročeného, o tom by se dalo dosti úspěšně pochybovat.
Princip dvojic snímků vystavených v Pražském domě fotografie je jednoduchý: jeden snímek byl exponován roku 1990 v USA, připojen je k němu záběr evropský; většina druhých polovin diptychů pochází z autorovy vlasti, najmě z Kladna a okolí. Tyto „doplňující“ fotky vznikly vesměs až po amerických panoramatech.
Náměty u jednotlivých dvojic spolu souvisejí, převážně běží o nápadné a občas i nápadité vizuální paralely - jako kdyby se sice lišily místo i letopočet expozice, avšak podoby některých scenerií (vrakoviště za městem, průmyslové krajiny) jsou evidentní.
Tvorba Jiřího Hankeho se vyznačuje vytrvalostí - je to autor uvažující v cyklech, v časových souvislostech, je to tvůrce trpělivý. Hankeho schopnost nepospíchat přináší také u Ozvěn své plody.
Jenže kromě diváckého uspokojení, že jubilant neztrácí schopnost prostřednictvím fotografie sdělovat - hle, jak se sobě jako lidé podobáme, ať žijeme v New Yorku, nebo v Kladně! - se dostavuje i pochybnost: nakolik jsou tyhle „americko-kladenské“ příbuznosti a shody toliko vnější, a tedy klamavé?
Nakolik je dvojznačnost povrchu, související s podstatou fotografického zobrazování, Hankem reflektována a nakolik je jím pouze vděčně využívána? Autorův postoj je v tomhle bodě značně nejasný.
Daleko jasnější je, že Ozvěny mají svůj půvab i interpretační vzrušivost tehdy, když Hanke cíleně vyhledával paralelní scenerie už s panoramatickým přístrojem v ruce. Jakmile k americkému snímku z archivu vyštrachal nějakou „normální“ fotku a dodatečně ji panoramaticky ořízl a „přifařil“ k záběru ze Spojených států (spáči na ulici), je půvab zcela pryč.
A nad slunce jasnější je, že Ozvěny jsou výsledkem autorovy civilizační srážky s Amerikou, kam po pádu komunismu zavítal. Dodnes ty zaoceánské iniciační zážitky v sobě zpracovává. Jako kdyby chvílemi dost dobře nevěděl, co to tenkrát vlastně viděl - a pořád to tady hledal…
 Jiří Hanke: Central Park, Ney York 1990. |
