Distributoři zapracovali
Počet zahraničních děl uváděných v běžné americké distribuci stoupá od roku 1995 a rovněž letos to vypadá, že bude překonán předchozí rok. Sony Classic, Paramount Classics, Miramax a další distributoři cizojazyčných filmů věří v úspěch nyní nasazovaných zahraničních novinek. Příkladem může být sázka na novou německou komedii Nejvíc Martha. Podle testovacích projekcí její průměrná návštěvnost předběhla předcházející úspěšné německé snímky Lola běží o život nebo Ponorka.
"Každý rok sice nejde do kin Amélie z Montmartru, ale máte-li něco, co se lidem líbí, přijdou, přestože budou muset číst titulky. Chceme přitáhnout mladé a nové publikum," říká Bob Laemmle, majitel biografů zaměřených i na uměleckou tvorbu.
Věková hranice diváků cizojazyčných filmů v USA zůstává zřetelně vyšší, než je běžný věkový průměr publika. Nicméně v posledních letech distributoři a divize studií pro zahraniční a nezávislé filmy udělali kus práce. Díky nim - vyjádřeno poměrným nárůstem návštěvnosti - divácký zájem o neanglicky hovořící snímky roste rychleji než o hollywoodské produkty. Svůj díl na tom mají i sami tvůrci: učí se, jak zaujmout publikum, odklánějí se od ukájení esoterických a egoistických představ o filmovém díle.
Různé hranice úspěchu
Na vrcholu cizojazyčné tvorby z posledních let jsou zisky za Tygra a draka: ve Spojených státech dosud utržil 130 milionů dolarů. Život je krásný vydělal šedesát milionů. Amélie, úspěšná celosvětově, si třetinu příjmu zajistila právě od amerických pokladen. Snímek Mexická jízda vydělal více peněz v USA než v Mexiku, kde přitom zaznamenal ohromný úspěch.
Jakých tržeb je třeba, aby se o neanglicky hovořícím filmu v USA mluvilo s uznáním? Jeden milion dolarů je pokládán za úspěch, pět milionů téměř za hit. Avšak i zde záleží na úhlu pohledu: bosenský snímek Země nikoho, který letos vyhrál Oscara, byl distribuován velkým studiem, ale sotva překročil práh jednoho milionu, a ve Státech je považován za docela neúspěšný titul. Tyto cenové relace ukazují, proč lze ve Spojených státech získat distribuční zastoupení pro zahraniční film už za padesát až pětasedmdesát tisíc dolarů; ba dokonce i zadarmo - jen za slib podílu na případném profitu.
Zvyšuje se také počet míst, kde se zahraniční filmy promítají. Kupříkladu losangeleský řetězec kin pojmenovaný po rodině Laemmleových byl nedávno rozšířen do San Fernando Valley a Pasadeny. Bob Laemmle to komentuje: "Nezvyšovali bychom tyto kapacity, kdybychom nevěřili, že dokážeme přitáhnout diváky."
Kde by dnes byl Kolja
Na otázku, jak si vedly české filmy jako Tmavomodrý svět, Musíme si pomáhat či Kolja, Laemmle porovnal jejich úspěšnost s československou vlnou 60. let: "Snímky nové vlny byly v USA dost populární, promítaly se v uměleckých centrech a především na univerzitách. Současná tvorba byla přijata také dobře, ale nové vlně se co do ohlasu nevyrovnala. Jenomže tohle všechno je subjektivní. Neodvážil bych se třeba říct, že autoři Ostře sledovaných vlaků, Hoří, má panenko či Démantů noci dosáhli ve Státech stejného úspěchu jako tehdejší Francouzi či Italové."
Svěrákův Kolja a Hřebejkův snímek Musíme si pomáhat se v Los Angeles promítaly také v Laemmleových kinech. "Měly značný ohlas," tvrdí tento podnikatel. "Kolja byl dobře propagován Miramaxem a film sám o sobě byl rozkošný. Ve své době byl stejně úspěšný jako jakýkoliv jiný cizojazyčný film. Ovšem při srovnání s tím, co se v posledních letech děje kolem podobných filmů - jejich zisky totiž stoupají výše než kdykoliv předtím - se domnívám, že kdyby Kolja přišel do kin dnes, jeho tržba by byla přímo rekordní."
Co už se nevrátí
Přes všechen výše naznačený optimismus je nutné opět připomenout a zdůraznit, že distribuce zahraničních filmů zůstává v USA obchodem ve vybraných lokalitách. Na čele je New York; Los Angeles je co do četnosti takových projekcí pravděpodobně druhé, následují San Francisko a Boston. "Jakýkoliv neúspěch majitele menších a lokálních kin existenčně ohrožuje. Potřebují za každou cenu vyprodávat sál, a nemají čas a možnosti promítat umělecká díla pro malý okruh diváků," popisuje vládnoucí mechanismus kinař Bob Laemmle.
Dosud největší zájem o cizojazyčné filmy byl v padesátých a šedesátých letech. Importované filmy se vezly na předchozím úspěchu italské neorealistické vlny. Nastalo období, které se ve Spojených státech nazývá zlatým věkem umělecké tvorby: téměř souběžně se objevily filmy režírované Fellinim v Itálii, Kurosawou v Japonsku, Truffautem ve Francii, Bergmanem ve Švédsku, Formanem, Menzelem či Passerem v Československu.
Kromě celkově jiného pohledu na to, co je a co není filmové umění, který tenkrát světu vládl, se na tehdejším úspěchu zahraničních kinematografií podílely i americké poměry. Ty hollywoodským filmařům zdaleka neposkytovaly takovou svobodu, jakou měli tvůrci ve Francii nebo ve Švédsku: Američané museli dodržovat značnou prudernost při zobrazování sexuality a nahoty. Podle pravidel takzvaného produkčního kódu se nesměla na plátně ukazovat obnažená ňadra s bradavkami, ba ani dvojitá postel. Produkční kód nakonec padl a Hollywood byl postupně schopen nabídnout divákům, co si přáli. Nadto si je postupně vychoval především k obrazu svému, včetně neochoty ke čtení titulků.
Současná vlna globalizace, speciálně v komunikacích, sice bourá hranice, ale sotva v USA vrátí zahraničním kinematografiím dávné pozice. Na druhou stranu řada neamerických umělců a produkcí vytváří snímky s univerzálním výrazovým jazykem, které v souboji s hollywoodskou mašinerií nejsou úplně bez šance.
3. prosince 2002 11:13
