Kvantita a kvalita
Není náhoda, že název výstavy odkazuje ke známé knize Jiřího Koláře Roky v dnech. Ta byla jednou z prvních, které se staly pro své ostré vidění skutečnosti po únorovém převratu v roce 1948 okamžitě nežádoucí.
Podobný osud čekal desítky malířů, sochařů a fotografů všech generací. Zmizeli z dohledu: buď do podzemí, nebo do ciziny. A právě jim dala kurátorka Marie Klimešová slovo na nynější výstavě.
Rozpětí 1945–1957 je logické: z jedné strany konec druhé světové války, z druhé první rok po Chruščovově odhalení zločinů stalinismu. Navíc tu je zřejmá návaznost: Roky ve dnech "předcházejí" výstavě Ohniska znovuzrození, kterou GHMP uspořádala před šestnácti lety a která sledovala české umění v letech 1956–1963.
Jenže rozpětí třinácti let je příliš: navenek se může zdát, že první poválečná dekáda, a zejména první pětiletka, znamenala totální umrtvení jakýchkoli tvůrčích aktivit, ale výstava dokazuje opak. Sály jsou nabité k prasknutí stovkami a stovkami pláten, kreseb, fotomontáží, koláží a objektů, a to od autorů těch nejzvučnějších jmen: Boudník, Filla, Istler, Kolář, Medek, Reynek, Šíma, Teige, Tikal, Toyen, Zrzavý…
Instalace v Městské knihovně jim však příliš prostoru k nadechnutí nedává, díla jsou namačkána jedno na druhém a divákovi z toho přecházejí oči. Při vší úctě: kvantita nemusela následovat kvalitu. Méně by znamenalo více.
České umění po roce 1945 přirozeně navazovalo na výboje meziválečných avantgard, zejména té kubistické a surrealistické. Ale reagovalo i na nové podněty, které se objevily za války, v první řadě na poetiku městského civilismu v podání Skupiny 42. A reagovalo samozřejmě na novou společensko-kulturní situaci.
Poválečné práce Emila Filly, v nichž se malíř zbavoval své otřesné zkušenosti z koncentračního tábora Buchenwald, patří k vrcholům jeho díla.
Samá velká jména
Abstraktní i konkrétní přízraky, které zaplavily plátna Josefa Istlera, Václava Tikala, Libora Fáry nebo Mikuláše Medka, jsou jednou z nejvyšších hodnot českého surrealistického malířství.
Nejen cenným dokumentem jsou civilní portréty přátel, které v daných letech pořídil Kamil Lhoták. Zaujme zpracování městských témat od Františka Grosse a Františka Hudečka.
A překvapí i méně známá díla: komiksem a pop-artem ovlivněné práce Ivana Sobotky, Pavla Brázdy nebo Věry Novákové; ze tmy se deroucí úzkostné postavy Aléna Diviše; konfrontační koláže Zbyňka Sekala, Jiřího Koláře nebo Roberta Piesena; lyrismus Josefa Šímy a Františka Foltýna; primitivistické kresby Jana Křížka nebo Olgy Čechové. A to jsme vůbec nezmínili fotografy…
Roky ve dnech jsou výstava plná velkých jmen a velkých děl. Na jeden zátah se ovšem těch třináct kapitol zvládnout nedá. I když pomůže doprovodný katalog, který vyšel péčí nakladatelství Arbor Vitae.
Roky ve dnech. České umění 1945–1957
Galerie hlavního města Prahy, Městská knihovna
Výstava potrvá do 19. září 2010
Hodnocení MF DNES: 70 %
