Drahá, dávám ti rukopis hry o staré bolesti, psanou slzami a krví. Mohlo by to vypadat jako nevhodný dar ke dni, který má být oslavou štěstí. Ale ty to pochopíš. Zamýšlel jsem ho jako poctu tvé lásce a něze, která mi vrátila víru v lásku, díky níž jsem se dokázal postavit svým běsům a napsat tuto hru - se soucitem, porozuměním a odpuštěním pro všechny čtyři utrápené členy rodiny Tyronových.
S takovou dedikací věnoval americký dramatik Eugene O’Neill rukopis své poslední hry Cesta dlouhým dnem do noci své třetí ženě Carlottě k dvanáctému výročí svatby.
Posmrtný Pulitzer
V Cestě dlouhým dnem do noci vyportrétoval dramatik vlastní příbuzné i sebe sama. Hlava rodiny, otec James Tyrone, je herec, který se proslavil jedinou rolí, a to v bulvární hře. Matka se před rodinou snaží marně zamaskovat svou závislost na morfiu, nejstarší syn Jamie, neúspěšný herec, propadl alkoholu. Mladší,přecitlivělý Edmund trpí tuberkulózou.
Za hru získal dramatik Pulitzerovu cenu, avšak až posmrtně. Za svého života si její publikování nepřál, možná i proto, že rodinná traumata zanechala neblahá dědictví - sám O’Neill se potýkal s alkoholem a oba jeho synové spáchali sebevraždu.
Hra měla vyjít až 25 let po autorově smrti, vdova Carlotta však podmínky změnila. Text vyšel v roce 1956, tři roky po O’Neillově smrti, Pulitzerovu cenu získal v dalším roce.
V Divadle Bez zábradlí přiřkli hře charakteristiku tragikomedie. „Komika nemusí být veselá. I šílenec může dělat komické věci. Jen se tomu nikdo moc smát asi nebude. Všechny postavy O’Neillovy hry mají své úniky - ať jsou to drogy, alkohol či únik do světa fantazie. Součástí jejich snahy je alespoň na chvíli zapomenout. Obzvláště postavy synů - Jamieho a Edmunda - touží zasmát se a jeden druhého aspoň na chvilku pobavit. A právě tahle snaha je snad to nejdojemnější. Je mi mnohem bližší člověk, který se snaží netrpět a své pocity svému okolí nepředvádí, spíš se je snaží zlehčovat,“ říká režisérka Alice Nellis.
Text však vidí především jako zprávu o lásce: „O tom, že lidé si mohou strašlivě ublížit, ale zároveň se mohou stále milovat. Ve výsledku je to velmi krutá kombinace, protože láska je drží pohromadě, ale současně je těžké ji sdílet vzhledem k minulosti, která v sobě nese celý promotanec obviňování, nenávisti a vzájemného nepochopení. To, že někdo z nich pije nebo užívá drogy, není téma hry, to je jen projev nebo ještě přesněji důsledek mnohem hlubšího problému, který celá rodina, ale také každý zvlášť, po svém, řeší.“
Alice Nellis pro svou inscenaci nově text přeložila. „Stejně jako režie, tak překlad je interpretací původního textu, ve kterém člověk hledá nejen to, co tam vložil autor, ale do určité míry i sám sebe a svůj důvod se hrou zabývat. Při překladu vezmete každou větu a hledáte znovu její význam. Takže pro mě je překlad první režijní čtení. A díky tomu, že při překladu opravdu musíte ,prožít‘ každou větu, je to čtení velmi podrobné. Principy rodinných vztahů, které jsou jádrem hry, mi připadají velmi aktuální, a tak i jazyk a jeho sociální rovina, kterou jsem zvolila, je dnešní a směřuje k možnosti civilního, syrového projevu,“ vysvětluje Nellis, která se tak navíc cítí svobodnější pozměňovat svůj vlastní převod přímo na scéně, bez černého svědomí vůči jinému překladateli.
Když rodina hraje rodinu
O’Neill zobrazil v Cestě dlouhým dnem do noci vlastní rodinné bolesti. Režisérka Alice Nellis v obsazení vedle Jiřího Bartošky jako otce a Zuzany Bydžovské v roli matky sáhla také po rodině: Jamieho a Edmunda hrají bratři Filip a Michal Čapkovi, posluhovačku Cathleen Filipova žena Zuzana.
„Je zajímavé rodinu při práci na takovéhle hluboce niterné hře pozorovat. První měsíc jsme víceméně trávili sáhodlouhými debatami nad rodinným životem, alkoholem, drogami a myslím, že ,rodinné‘ diskuse nás dokázaly naladit na stejnou vlnu otevřenosti. Bratři Čapkovi nejenže hrají bratry, ale také syny herce, což je pravda i ve skutečnosti. A je to vlastně poprvé, co se v takhle velkých rolích spolu na jevišti sejdou. I bez ohledu na tuhle paralelní rodinnou konstelaci jsem za toto obsazení velmi vděčná. A na Jiřího Bartošku a Zuzanu Bydžovskou jsem myslela od samého začátku,“ dodala režisérka.
