Spisovatelka Alexandra Potterová v Praze

Spisovatelka Alexandra Potterová v Praze | foto: Alena Gurenchuk, Kristián

Fanoušci Jane Austenové mě nenávidí, tvrdí autorka, jež shodila Darcyho

  • 0
Britská autorka ženských románů Alexandra Potterová se zapsala do povědomí knihou Já a pan Darcy inspirovanou klasickým románem Pýcha a předsudek. V Praze pokřtila novinku nazvanou Láska z Paříže. Šestačtyřicetiletá spisovatelka u ­nás prodala víc než sto tisíc knížek.

Poprvé pracujete s historickou zápletkou. Vaše příprava tedy byla intenzivnější než u jiných knih?
Už se nelze spoléhat jen na svou představivost. Přečetla jsem spoustu knih, poslouchala jsem dobovou hudbu, sledovala dokumenty. A to mě moc bavilo.

Ruby, hlavní hrdinka, je také spisovatelkou. Proč zrovna vy nedáte v knize vůbec nahlédnout pod pokličku spisovatelské rutiny?
Být spisovatelem je příšerná nuda! Sedím u stolu, ťukám do klávesnice a to je vše. A to nikoho nezajímá. Ruby tak zastihneme v čase mezi psaním.

Povolání spisovatele se tedy příliš idealizuje?
To určitě. Jsou to jen hodiny sezení, deprese a potu. Spisovatelka Dorothy Parkerová kdysi řekla, že nesnáší psaní knih, ale miluje hotové knihy.

Autorka bestsellerů na Světě knihy

Mým knihám sluší skvrny od kávy a opalovacích krémů, říká Sandra Brownová

Spisovatelka Sandra Brownová byla hostem festivalu Svět knihy

Sandra Brownová

Ruby je nešikovnou, rozpačitou dívkou, s níž se setkáváme v literatuře tak často, že se stává stereotypem. Poddáváte se tomu?
Jenže já jsem nepořádná a nedokonalá a stejně tak i mé kamarádky. Snažím se, aby postavy mých příběhů byly realistické.

Proslavila jste se románem Pan Darcy a já, který vychází ze slavné knihy Jane Austenové. Mnohé autorky se věnují pouze převyprávění jejích knih. Proč jste se tak rozhodla vy?
O hrdinovi Pýchy a předsudku panu Darcym všichni tvrdili, jak je dokonalý, což jsem si rozhodně nemyslela, a tak mi připadalo zábavné ho v knize trochu shodit. Věrní fanoušci Jane Austenové mě však nenávidí, pohanila jsem jejich posvátný kánon.

Pocházíte z Anglie a zasazujete tam i své romány. Jak si vedou vaše knihy v Americe?
Upřímně, nic moc. Britský humor je suchý, děláme si legraci ze všeho. Pokud se v knize dostaneme k ­vážnému tématu, vzápětí ho shodíme, což však v Americe nefunguje. Bylo mi řečeno, že je pro ně moje tvorba moc britská. Tamní čtenářky navíc chtějí, aby hlavní hrdinka byla Američanka a žila v Americe. Vždyť většina obyvatel Států ani nevlastní pas.

Do Asie se tak mnoho amerických protagonistů nepodívá.
Když jsem americkému vydavateli řekla, že se moje další kniha bude odehrávat v Indii, jen zvedl obočí a řekl: „Kdo chce číst knihu z Indie?“ Tak jsem taky zvedla obočí a utrousila: „A na Jíst, meditovat, milovat jste už zapomněli?“ Ale to byla asi opravdu výjimka.

Za posledních deset let jste seznámila a oddala nespočet literárních postav. Nedávno jste se dočkala i vlastní svatby. Užila jste si ji stejně jako ve svých knihách?
Je to ironie. Neustále píši o pompézních svatbách, ale když jsem chystala svou svatbu, byla jsem otrávená. Přípravy mě nebavily a stojí to šílené peníze. V jedné redakci mě požádali, abych pro ně napsala článek o tom, jaké to je být starou nevěstou. Vážně? „Starou“? To jsou věci.