Zaskočeny vlastní odvahou byly zřejmě i samy Kavčí hory - proč by jinak středeční experiment To snad není možný... vydávaly v původních informacích pro tisk za další pořad skryté kamery osvědčené dvojice Izer - Dobrodinský. Ve skutečnosti tu však jiné duo, Jaroslav Dušek před kamerou a Petr Vachler za ní, umocnilo týž princip skryté kamery na druhou. "Jako že" televize, která vysílá cyklus příhod skryté kamery, snímá jinou skrytou kamerou diváky, kteří dotyčný pořad sledují.
Slušný a levný nápad, pokud šlo o to, jak nově "obalit" starý formát, však nevydá na dlouhou trať. Neboť právě v tom, jak přesně paroduje rodinné glosování v obýváku, je současně monotónní - logicky. My diváci totiž umíme svými poznámkami nudit dokolečka stejně jako ti, kdo nás baví, zvláště když si z nás hříčka vybrala tak časté typy: zavilého šťourala, vděčného smíška a outsidery trpěné v pozadí. Možná by satira víc nadchla, kdyby "rodinka" komentovala i jiné pořady, od sportu k počasí. Na druhé straně ovšem jen televizní zábava, znásobená monstrózně včetně upoutávek a potlesků, dokáže tak dokonale ztělesnit smutek ve stylu "Remcám, ale koukám dál".
Neděle pak patřila dvěma mladým lidem z FAMU. Patrik Hartl představil příběh Adam a Eva 2001, nahořkle lyrickou miniaturu o školní lásce, v jejímž úvodu se mladík ostříhá nakrátko a otec reaguje "Vypadáš jak debil". Ano, pokolení rodičů to mělo s délkou vlasů přesně naopak, vzpomněl leckdo s úsměvem, jenže pro mladé hrdiny - a tihle byli opravdu mladí, nestrojení, hraví jako koťata - je všechno na světě poprvé. I milostné žvatlání, i prvky Titaniku s idolem DiCapriem nad postelí - "Já ho klidně strhnu," nabízela se dívka. Zkrátka On a Ona, vždycky znovu v iluzi, že jsou první a jediní na světě, tak zranitelní, až o ně máte strach. Na to, že šlo o půdorys záměrné banality, což je snad vůbec to nejtěžší, působil Adamův a Evin ráj roku 2001 jako čistá citová studie vztahů a situací.
Javorový guláš, který natočil Pavel Göbl, zvolil velikonoční stylizaci v duchu Slepičího úletu na bledé periferii předjaří. Pro změnu se hrála "študýrka" prostředí a hluché konverzace: v bytě, na "pařbě" v klubu, na vsi s koledníky, u rodinného oběda. V obou studentských povídkách se našel zvláštní stesk, bezčasí, snad i určitá váhavost, ale alespoň z nich nečišela umělost rádoby závažných filmů, jež divák vítá skeptickými slovy "Zas ňáký velký drámo".
Zdánlivě se v těch mladých příbězích nic nestalo; ale ono se dělo a děje. Nenápadně, střízlivě, jen čas od času, leč díky i za ty dary.
14. ledna 2002 10:37
