Z Mekky světového filmu píše blogy a sloupky, v nichž ze své americké perspektivy a s odzbrojující otevřeností zaznamenává postřehy nejen ze života za velkou louží.
Týdeník TÉMAVychází v pátek |
O Američanech se traduje, že na otázku „Jak se máte?“ nikdy neodpoví negativně. Taky jste tímhle americkým optimismem načichla, nebo je to klišé?
Myslím, že jsem byla americký optimista ještě před Amerikou. A upřímně, Amerika mě lákala včetně té pózy, kdy se všichni vzájemně podporují, všechno je awesome (skvělé, pozn. red.) a všichni si navzájem přejí, i když si třeba ve skutečnosti nepřejí. Když tam třeba někomu řeknu, že píšu články do novin, tak ten člověk vyjádří obdiv a radost. Tady se lidi většinou nějak podivně zatváří a začnou kritizovat.
Čím to podle vás je?
Myslím, že tady v Česku máme pocit, že když je někdo veselý, tak je buď blbý, anebo nežije v realitě, protože realita je přece tvrdá, krutá a hnusná...
Anebo že to má asi moc jednoduché a tím pádem je potřeba mu trošku naložit...
Přesně. A že kdo nemá problém, je nějaký divný. Tím neříkám, že nemám žádné problémy, nebo že mám jednoduchý život, že Amerika je skvělá, já jsem skvělá a žiju na nějakém růžovém obláčku. Myslím si ale, že být šťastný a vidět v životě hlavně to pozitivní je vědomé rozhodnutí každého člověka.
Jak se dá uskutečnit takový americký sen?
Na pracovní povolení jsem čekala rok a byl to hrozně divný proces. Musela jsem pro americké úřady popsat veškeré svoje úspěchy a naprosto u toho zapomenout na nějakou českou skromnost a pokoru. Vlastně to bylo až nechutné takhle se vychvalovat.
Musela jsem sepsat doporučující dopisy, které mi podepsali třeba Honza Svěrák nebo David Ondříček, psala jsem, že jsem talent, jaký neviděli léta letoucí, prostě velkohubá slova, která Američané nemají problém používat, ale pro mě byla taková sebeprezentace děsivá. No a pak je potřeba taky určitý smysl pro dobrodružství a nemít žádná očekávání.
