Příběh o hledání zmizelé dívky a významu tajemného předmětu vyšel v nakladatelství Petrov a je Ajvazovou pátou prozaickou knihou. Autor za ni získal nominaci na Státní cenu za literaturu a nyní i Cenu Jaroslava Seiferta.
Očekával jste pro Prázdné ulice tolik uznání?
Psaní je činností, která natolik vyžaduje neustálé hledání vlastního řádu a tak přísně dbá na jeho dodržování, že nepřipouští, aby se ten, kdo píše, zabýval ještě nějakými jinými věcmi. A ze všeho nejméně tak vnějšími věcmi, jako jsou ceny, takže ten, kdo píše, obvykle uznání ani neuznání neočekává a nemyslí na ně, nemá na to při psaní čas. A když je knížka hotová, zase je plně zaujatý zkoumáním toho, co vlastně napsal, protože teprve teď, kdy text proti němu stojí jako něco, co se od něho už odpoutalo, se s ním seznamuje. S úzkostí se snaží rozpoznat jeho hodnotu a skutečný smysl a prozkoumávat jeho vady – a to musí spisovatel udělat sám, nikdo mu s tím nemůže pomoct. A tak i v téhle době pochybností o smyslu díla má moc práce na to, aby se zabýval vnějšími věcmi.
Ve svých dílech často odkazujete k pokleslým žánrům. Čím vás oslovují, inspirují – nebo provokují?
Každý člověk má v sobě určitý vzorec příběhů, který je mu blízký. U mne je to vzorec spletité cesty s mnoha odbočkami a setkáními. A tenhle vzorec se objevuje v mýtech, v Odysseji, v helénistickém nebo pikareskním románu. Moderní doba od něho upouští, zachoval se hlavně právě v dobrodružné literatuře a v takzvaně pokleslých žánrech. Raději moc nepřemýšlím, proč je mi blízký právě tenhle vzorec, a ne nějaký jiný, ani se na to neptám psychoanalytiků, protože se bojím, že kdybych si to vysvětlil, přestalo by to fungovat. Snad bych jenom řekl, že to, co opravdovou literaturu a takzvaně pokleslou literaturu spojuje, je dobrodružství.
Čili literatura jako dobrodružství?
Literatura je – nebo by měla být – riskantním objevováním nového smyslu. A dobrodružství neznámých cest, o kterém pojednává dobrodružná literatura, se nabízí jako obraz a výraz takového hledání smyslu, zejména když její obrazy a situace bývají hluboko zaryté do duše z doby dětství, přežívají tu a obalují se novým smyslem.
V Prázdných ulicích se více než na psychologické pohnutky postav soustřeďujete i na prvky hry, tajemství, fantazie. Vy nepovažujete psychologii ve své práci za příliš důležitou?
Myslím, že psychologie v románu je nudná, pokud je samoúčelná. Psychologie je zajímavá, pokud vyjevuje strukturu nějakého světa či povahu sil, které v nějakém světě působí. Ale to se dá udělat taky jinak, tak, že struktura světa a síly, které v něm působí, se ztvární přímo v nějakém obraze, situaci nebo příběhu. A tenhle druhý způsob je mi bližší. Jinak řečeno, struktura nějaké skutečnosti se dá vyjevit buď tak, že předvedeme její prožívání v psychice nějakého jedince, nebo tak, že ji zahrajeme v loutkové hře.
Říkáte, že při psaní – třebaže nepíšete autobiograficky – vycházíte z nějaké skutečnosti, z konkrétního prostoru. Jaká skutečnost, okolnost nebo prostor předurčily Prázdné ulice?
O tom už jsem několikrát mluvil: rozhodnutí napsat román o prázdných ulicích se zrodilo jednoho horkého srpnového odpoledne, když jsem v pražských Nuslích v blízkosti vršovického nádraží procházel prázdnými ulicemi rozpálenými sluncem.
Vypravěčem románu je spisovatel v tvůrčí krizi, který čeká na literární obrodu. Zažíváte při psaní někdy podobné pocity?
Myslím, že psaní je jen sledem mnoha krizí, nebo jednou nepřetržitou krizí. A pochybnosti se týkají úplně všeho, od správnosti užité gramatické vazby po smysluplnost díla jako celku. Proto si ten, kdo píše, stanovuje každé ráno, když vstává z postele, že se pokusí o obrodu svých sil.
Jak chápete význam svého titulu – prázdné ulice?
Není to žádný symbol, ale prosté označení námětu knihy. Kniha je o prázdných ulicích. Myslím, že tohle nebylo každému jasné, dočetl jsem se dokonce, že rámcový text, tedy ta část knihy, která se odehrává v prázdných letních ulicích, je v knize jen nepodstatným pojítkem příběhů. Nechci kritikovi brát právo přečíst knihu takto. Ale já jsem psal román o magii prázdných letních ulic. K této magii patří také to, že v sobě uchovává náznaky a zárodky desítek příběhů, a bylo třeba tu magii odhalit tím způsobem, že příběhy, které v sobě tají, budou vysloveny.
