Vydýchat jej nebylo nijak těžké. Melodický pop postavený na snadno přístupných syntezátorových motivcích, úhledně oblečená cherubínská dvojice hlavních představitelů plus nějaký ten doprovodný zvuk nebyly sice převratné, ale zněly docela mile.
Poslední album francouzského projektu Air obsahuje několik výrazných až hitových skladeb včetně Surfing On A Rocket. Kapela sahala i mezi písničky z první desky. Období mezi nimi nechávala většinou spát.
Air nejsou žádní virtuosové a ani si na to nehrají. Podobně jako jejich krajan Kid Loco jsou to především autoři příjemných, nijak zvlášť ambiciózních písniček, které si dokážou sami odehrát, ale ne tak, aby dav třeštil nadšením nad jejich muzikantskými schopnostmi - o schopnostech pěveckých nemluvě.
Jinak řečeno, ani jeden ze zpívajících andílků by porotou SuperStar neprošel. Vypadají sice úhledně, ale zpívají celkem mizerně - jeden jako druhý. Jelikož však znějí tak půvabně, člověk jim odpustí.
Ovšem na druhou stranu je přece jen asi lepší pustit si Air z desky: hlasové nedostatky pohltí obvody procesorů, ve kterých se jejich vokály vylepší, klávesy i kytary znějí nádherně čistě a ještě se na člověka nelepí zpocená těla lidí, kteří trpí v narvaném klubu a snaží se neomdlít.
Air jsou na koncertě dobří, ale ne tak dobří, aby přebili nelidské podmínky v sále.
