Sopranistka Aida Garifullina na koncertě v Obecním domě

Sopranistka Aida Garifullina na koncertě v Obecním domě | foto: Panart

GLOSA: Potvrzeno. Nový hlas z Tatarstánu je prostě zlatý

  • 0
Vítězství v soutěži Plácida Dominga Operalia je dobrá vizitka, s níž k nám přijelo už několik mladých zpěváků. Nejnověji tatarská sopranistka Aida Garifullina, provázená pověstí zcela výjimečného talentu.

Soutěž vyhrála v roce 2013 a následně dostala šance ve Vídni, Paříži i na dalších významných scénách. V pátek se poprvé představila pražskému publiku za doprovodu spolehlivé PKF – Prague Philharmonia, která pod taktovkou Jochena Riedera program doplnila Dvořákovým Karnevalem, předehrou k Rossiniho opeře Hedvábný žebřík a dalšími vděčnými kusy.

Koncert, který uspořádala agentura Panart, otevřela předehra ke Glinkově opeře Ruslan a Ludmila a po ní přišla na pódium Smetanovy síně Obecního domu neobyčejně graciézní mladá dáma. A když zazpívala první tóny árie Šemachanské carevny ze Zlatého kohoutka od Nikolaje Rimského-Korsakova, nebylo pochyb: tohle je skutečně obrovský talent. Do hlediště se nesl sytý lyrický soprán, jehož barva doslova zlatě svítí v každém tónu, a to nejen ve vysoké, ale i v nižší poloze. Zvuk působí pevně a vyrovnaně, poslech nenarušuje žádná rušivá drsnost či ostrost.

Garifullina je na dobré cestě technicky i přednesově. Její zpěv je plný života, vyzařuje z něj půvab, který podtrhl i vhodně sestavený program, nepřetížený áriemi, jež by pěvkyně zatím nedovedla efektně podat. Navíc tahle umělkyně má dar každým gestem a pohledem šarmantně komunikovat a publikem a naprosto přirozeně se s ním dělit o emoce.

Garifullina se netají obdivem k Antonínu Dvořákovi, jehož píseň Když mne stará matka zazpívala nejen s citem pro češtinu, ale i pro niterný obsah. V Rusalčině árii o měsíčku se jí povedlo několik solidních „ř“ a z celého jejího vzývání vyzařovala tak přirozená touha a krása, jakou jsme u nás neslyšeli i od jiných skvělých zahraničních pěvkyň (o domácích nemluvě). Nádherně jemná byla ukolébavka z Čajkovského opery Mazepa.

Jediným „ale“ je věk

Árii ze třetího dějství Verdiho La traviaty, v níž se hrdinka loučí se životem, Garifullina zvládla, ovšem na tuto složitou roli má ještě čas. Mnohem víc se k ní zatím hodí Musetta z Pucciniho Bohémy, která v jejím podání byla sice svůdná, nikoli však povrchně koketní. A když zazpívala Nannettu z Verdiho Falstaffa, každým tónem sugerovala představu roztomilé, líbezné dívky. Závěrečný tón krásně podržela a nechala ho ve vzduchu doznít téměř do ztracena. Dychtivosti a energii teenagera pak dala naplno průchod ve valčíku Julie z Gounodovy opery Romeo a Julie. Nakonec ještě přidala Laurettu z Pucciniho aktovky Gianni Schicchi.

Shodou okolností některé z těchto árií nedávno v Praze zpívala s Českou filharmonií jiná pěvkyně z nastupující operní elity, Moldavanka Valentina Naforniţa. Ta vyhrála neméně prestižní soutěž, BBC Cardiff Singer of the World. Báječně se poslouchala, ale Garifullina má ještě špetku navíc, ono nepopsatelné „něco“, které výborné zpěváky povyšuje na skutečné hvězdy.

Pokud za jejím výkonem zůstalo nějaké „ale“, tak je to věk. Garifullině není ještě ani třicet a nebyla by první hvězdou, která sice začala zářit, ale po čase zhasla. Snad se nic takového sympatické Tatarce nepřihodí.